Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. V. K., zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025 č. j. 24 Cdo 3526/2024-1859, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a 1) Ing. K. B., 2) Ing. Evy K. a 3) J. K. a 5) Jolany Morley, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluv o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud) ze dne 7. 3. 2018 č. j. 26 D 13/2009-1144 bylo podle § 175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), rozhodnuto, že se stěžovatelkou nebude jednáno jako se závětní dědičkou, ale jako s dědičkou ze zákona. Toto usnesení následně potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2019 č. j. 29 Co 239/2018-1215. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 3264/2019-1303 ze dne 19. 11. 2019, ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/20 ze dne 16. 6. 2020.
3. Výše zmíněné usnesení obvodního soudu napadla stěžovatelka dne 20. 4. 2021 žalobou na obnovu řízení s tvrzením, že jsou zde nové skutečnosti a důkazy zpochybňující věrohodnost důkazů, z nichž obvodní soud vycházel. Usnesením ze dne 17. 6. 2022 č. j. 26 D 13/2009-1642 obvodní soud žalobu zamítl a v odůvodnění uvedl, že žaloba na obnovu řízení proti usnesení vydanému podle § 175k odst. 1 o. s. ř. není přípustná, neboť usnesení vydané podle uvedeného ustanovení není rozhodnutím ve věci samé tak, jak má na mysli § 228 odst. 1 o. s. ř. Usnesením podle § 175k odst. 1 o. s. ř. není podle obvodního soudu otázka dědického práva řešena definitivně, ale jde o rozhodnutí, kterým jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení účastníků řízení. Obvodní soud dále zdůraznil, že konečné řešení dědického práva představuje usnesení o dědictví. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesením ze dne 9. 9. 2022 č. j. 29 Co 305/2022-1658 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 27. 7. 2023 č. j. 24 Cdo 453/2023-1687 zamítl. Ústavní stížnost stěžovatelky Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2779/23 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
4. Obvodní soud usnesením ze dne 11. 12. 2023 č. j. 26 D 13/2009-1720 určil obvyklou cenu dědictví, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví jednotlivými zákonnými dědici. Učinil tak na základě zjištění, že zůstavitel zemřel bez zanechání závěti. Městský soud usnesením ze dne 9. 5. 2024 č. j. 29 Co 95/2024-1769 změnil obvyklou cenu dědictví a čistou hodnotu dědictví, specifikaci pozemků a výrok o odměně a náhradě hotových výdajů notářky a o nákladech řízení, jinak usnesení obvodního soudu potvrdil. Soud konstatoval, že usnesení obvodního soudu ze dne 7. 3. 2018 č. j. 26 D 13/2009-1144 obstojí a nové důkazy navrhované stěžovatelkou nemohou závěr obvodního soudu zvrátit. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že zůstavitel neměl k Rakousku, na jehož území měl údajně dne 23. 12. 2004 pořídit ústní závěť v odlišné formě, než jakou umožňuje právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době pořízení závěti, relevantní vztah ani neměl k pořízení takové závěti na území Rakouska jiný opodstatněný důvod, nebyl vážně nemocen a neocitl se neočekávaně v žádné situaci ohrožující jeho život či zdraví. Obvodní soud zjistil, že zůstavitel občas v Rakousku navštěvoval stěžovatelku (svou nyní pozůstalou manželku) a její dceru (zůstavitelovu nevlastní dceru), která tam studovala. Po údajném pořízení ústní závěti v prosinci 2004, kdy byl ještě zcela zdráv, žil další čtyři roky. V daném dědickém řízení tedy není obsažen cizí prvek a nejsou splněny základní předpoklady pro aplikaci subsidiární kolizní normy § 18 odst. 2 věty části za středníkem zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
5. Dovolání stěžovatelky proti posledně uvedenému usnesením městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2025 č. j. 24 Cdo 3526/2024-1859 odmítl pro nepřípustnost.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že nalézací soud dokazování provedl nedostatečně. Domnívá se, že navrhla provedení důkazů, které zpochybňují závěr, že zůstavitel byl v době pořízení závěti v Rakousku zdráv. Navíc jeho vztah k Rakousku byl podle jejího názoru intenzivní. Její důkazním návrhům však soudy odmítly vyhovět. V dovolání namítla, že obecné soudy byly povinny navrhované důkazy provést a k posouzení zdravotního stavu zůstavitele přibrat znalce. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky dovolání odmítl, aniž by se jím řádně zabýval.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. V posuzované věci obecné soudy rozhodly že se stěžovatelkou nebude jednáno jako se závětní dědičkou, ale jako s dědičkou ze zákona. Na základě provedeného dokazování totiž neshledaly vztah zůstavitele k Rakousku umožňující mu učinit závěť v ústní formě, kterou rakouské právo připouštělo. Již v předchozích rozhodnutích soudy konstatovaly, že zůstavitel koncem roku 2004 působil na pozici děkana Technické fakulty ČZU, byl pracovně vázán v České republice a v Rakousku po delší čas nepobýval. Z provedeného dokazování dovodily, že vážně nemocen v rozhodné době nebyl a neocitl se ani v jíné neočekávané život či zdraví ohrožující situaci. Důkazní návrh stěžovatelky soudy vyhodnotily jako nezpůsobilý zjištěný skutkový stav zvrátit, tedy jako nadbytečný. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy pochybení, jak je chápe ustálená judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14), nedopustily. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy zjistily skutkový stav zcela korektně. Racionálně odůvodnily, v jakém rozsahu považovaly za potřebné provést důkazy, a z provedených důkazů vyvodily skutkové závěry, jež řádně odůvodnily. Za tohoto stavu není úkolem Ústavního soudu tento skutkový závěr detailně přezkoumávat.
8. Stěžovatelka své námitky nyní směřuje i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten podle ní nesprávně bez bližšího odůvodnění dovolání odmítl. Je třeba připomenout, že podle judikatury Ústavního soudu odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání. Proto je lze z pohledu ústavně zaručených práv akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání (např. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, bod 21).
9. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu i z argumentace, kterou stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti, vyplývá, že i v dovolání uplatnila výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění rozhodných pro právní posouzení věci. Taková argumentace však neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, které by založily přípustnost dovolání. Závěry Nejvyššího soudu s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu