Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem [adresa] proti části výroku I., jíž byl změněn výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2008 sp. zn. 7 C 16/2007, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2008, co do určení povinnosti k náhradě nákladů řízení a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 55 Co 544/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených částí rozhodnutí týkajících se úhrady nákladů řízení. Domnívá se, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výrokem I. napadeného rozsudku změnil odvolací soud k odvolání stěžovatelky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že stěžovatelce coby žalobkyni, uložil povinnost nahradit státu náklady za řízení před soudem prvního stupně v částce 8.835,- Kč (výrok I.) a uložil ji dále povinnost zaplatit státu na nákladech odvolacího řízení žalovaného částku 7.205,- Kč (výrok II.). Stěžovatelka uvádí, že v tomto případě byl vedlejšímu účastníkovi ustanoven zástupcem opatrovník z řad advokátů z důvodu jeho neznámého pobytu. Hotové výdaje a odměnu za jeho zastupování tedy platí stát. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu stran aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která dle jejího názoru na její situaci nedopadá. Správně měla být dle stěžovatelky i na její povinnost hradit náklady řízení úspěšné protistrany aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), podle níž by stěžovatelka hradila státu toliko náklady, které byly skutečně v souvislosti s daným řízením vynaloženy. Stěžovatelka vyjadřuje nespokojenost s tím, že naznačeným postupem soudu vznikají příjmy, které přesahují vynaložené náklady. Postup, při němž soud aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb. na danou věc, stěžovatelka považuje za nespravedlivý a nepředvídatelný.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Shodnou problematiku řešil např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 763/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 636/06, v nichž Ústavní soud vyložil, že je třeba si předně uvědomit, že odměna advokáta v soudním řízení a náhrada nákladů řízení jsou dva odlišné právní instituty. To však stěžovatelka v ústavní stížnosti nereflektuje. Odměna advokáta (za poskytnutí právních služeb) jako jedna ze složek nákladů řízení může být smluvní nebo mimosmluvní. Pokud se odměna advokáta neřídí jeho smlouvou s klientem, řídí se ustanovením advokátního tarifu (§ 1 odst. 1 advokátního tarifu). Potud se lze ztotožnit s argumentací stěžovatelky. Nicméně, na druhé straně, pokud soud v civilním řízení přiznává advokátovu klientovi jako účastníku řízení právo na náhradu nákladů proti jinému účastníku řízení, což byl případ dané věci (naopak napadeným výrokem nebylo rozhodováno o odměně advokáta, kterou mu je povinen zaplatit stát), soud stanovuje výši odměny advokáta zásadně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. - podle § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (podobně i ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Druhý senát Ústavního soudu nemá důvod, aby se od názoru prezentovaného v citovaném nálezu (a usnesení) odchyloval. Pakliže tedy nesouhlas stěžovatelky s napadeným výrokem rozsudku krajského soudu spočíval jen v tom, že obecný soud rozhodoval o povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení státu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., nelze jí přisvědčit. Na rozporovaném postupu krajského soudu tudíž nelze shledávat ničeho rozporného s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího základního práva, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2009
Stanislav Balík předseda senátu