II. ÚS 1631/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky jako navrhovatelky na výmaz údajů o insolvenčním řízení z obchodního rejstříku a znepřístupnění listin zveřejněných ve sbírce listin. Městský soud dospěl s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k závěru, že uvedený návrh není důvodný.

3. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, že požadavku stěžovatelky, aby byl zápis o zahájení insolvenčního řízení z "historie" obchodního rejstříku vymazán, nelze vyhovět, přičemž § 425 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), v poměrech projednávané věci nelze analogicky použít.

4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že proti ní bylo vedeno insolvenční řízení na základě šikanózního insolvenčního návrhu společnosti GLOCIN LIMITED, který byl usnesením městského soudu pravomocně odmítnut. Insolvenční návrh byl vůči stěžovatelce podán pouze za účelem poškození její dobré pověsti, obchodních vztahů a podnikání, přestože nebyla v úpadku a neměla žádný dluh vůči této společnosti. Údaj o zahájení insolvenčního řízení se však promítl do obchodního rejstříku a do sbírky listin a zůstal tam veřejně dohledatelný i poté, co byl v insolvenčním rejstříku znepřístupněn podle § 425 insolvenčního zákona. Informace o proběhlém insolvenčním řízení, byť vyvolaném vadným a odmítnutým návrhem, narušuje důvěryhodnost stěžovatelky vůči obchodním partnerům, bankám, poskytovatelům platební infrastruktury, regulatorním protistranám i klientům. Tyto zápisy tak pro stěžovatelku představují podstatný zásah do její dobré pověsti a jejího podnikání podle čl. 10 a čl. 26 Listiny, neboť u stávajících i potenciálních obchodních partnerů vyvolávají nedůvěru v její platební schopnost. Stěžovatelka poukazuje na to, že mimořádnou intenzitu reputační újmy způsobené neoprávněným insolvenčním návrhem opakovaně uznal i Nejvyšší soud (viz rozsudky ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 29 Cdo 110/2017 a ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 29 Cdo 4804/2017). Argument obecných soudů, že stěžovatelka může zásah napravit individuálním vysvětlením, nelze akceptovat.

6. Stěžovatelka poukazuje na to, že v zákoně č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen "zákon o veřejných rejstřících"), existuje ústavně relevantní teleologická mezera, která spočívá v tom, že tento zákon řeší situaci, kdy má být údaj o vadném a odmítnutém insolvenčním řízení podle § 425 insolvenčního zákona znepřístupněn v insolvenčním rejstříku, avšak zůstává veřejně dohledatelný v obchodním rejstříku a ve sbírce listin. Tuto mezeru by měly obecné soudy překlenout analogickou aplikací § 425 insolvenčního zákona. Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/24 (č. 47/2025 Sb.) vyložil, že otevřená teleologická mezera může existovat tam, kde pozitivní právní úprava neposkytuje prostředek ochrany základních práv odpovídající jejich ústavnímu významu, a že takovou mezeru má soud překlenout analogií. Neposkytuje-li zákonná úprava právnické osobě účinnou ochranu dobré pověsti, jsou obecné soudy povinny tuto mezeru překlenout analogií a ústavně konformním výkladem.

7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly test proporcionality a jejich rozhodnutí jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Městský soud se nevypořádal s argumentací stěžovatelky o zásahu do její dobré pověsti a podnikání. Vrchní soud sice odkázal na proporcionalitu, avšak neprovedl reálné vážení mezi ochranou dobré pověsti a podnikáním podle čl. 10 a čl. 26 Listiny a veřejností rejstříku. Vrchní soud nevysvětlil, jaký legitimní cíl sleduje ponechání údaje o insolvenčním řízení skončeném odmítnutím návrhu ve veřejně dostupné historii úplného výpisu a ve sbírce listin, ani zda má tento údaj pro třetí osoby relevantní vypovídací hodnotu. Alternativy, na které odkázal Nejvyšší soud, shledává stěžovatelka neúčinnými. Nejvyšší soud dále nesprávně reprodukoval obsah jejího dovolání a nevysvětlil, proč nemá být dosavadní judikatura překonána a proč nemá být aplikován ústavněprávní standard plynoucí z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/24. Nejvyšší soud odmítl dovolání na základě formalistického a obsahově vadného posouzení jeho náležitostí, aniž se vypořádal s argumentem, že dosavadní judikatura má být v této kvalitativně odlišné věci překonána, čímž stěžovatelce odepřel přístup k dovolacímu soudu ve smyslu čl. 36 Listiny.

8. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na výmaz údajů o insolvenčním řízení z obchodního rejstříku a znepřístupnění listin zveřejněných ve sbírce listin, jí neposkytla účinnou ochranu před pokračujícím zásahem do její dobré pověsti a svobody podnikání podle čl. 10 a čl. 26 Listiny, ačkoli právní řád ve světle § 425 insolvenčního zákona a nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/24 takovou ochranu vyžaduje a umožňuje, ať již analogickou aplikací § 425 insolvenčního zákona, ústavně konformním výkladem zákona o veřejných rejstřících, nebo alespoň znepřístupněním napadených údajů a listin veřejnosti. Napadená rozhodnutí neobsahují ústavně přezkoumatelnou úvahu, proč nebylo možné či nutné využít méně invazivní prostředky ke zmírnění zásahu. Tím, že obecné soudy neposkytly stěžovatelce účinnou ochranu proti zásahu do její dobré pověsti a svobody podnikat, porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny i zákaz vyprázdnění podstaty a smyslu základních práv podle čl. 4 odst. 4 Listiny.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy jsou při novém projednání věci povinny: 1) posoudit možnost ústavně konformního výkladu zákona o veřejných rejstřících a případné analogické aplikace § 425 odst. 1 insolvenčního zákona ve světle základních práv stěžovatelky, zejména ve vztahu k možnosti znepřístupnění napadených údajů a listin v obchodním rejstříku veřejnosti, včetně historických údajů, 2) provést řádný test proporcionality zásahu do základních práv stěžovatelky, zejména do její dobré pověsti a svobody podnikání, 3) zvážit a odůvodnit využití méně invazivních prostředků ochrany v mezích zákona o veřejných rejstřících, zejména podle § 25 odst. 1 písm. j) tohoto zákona a 4) posoudit přiměřené řešení ve vztahu ke sbírce listin.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

13. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejího požadavku na výmaz údajů o insolvenčním řízení z obchodního rejstříku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, vrchního soudu a městského soudu.

14. V předmětné věci vrchní soud shodně s městským soudem s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěly k závěru, že požadavku stěžovatelky, aby byl zápis o zahájení insolvenčního řízení z "historie" obchodního rejstříku vymazán, nelze vyhovět. Veřejné rejstříky jsou "historickými záznamy", z nichž je možno zjišťovat údaje, které do nich byly od počátku zapisovány, a mají-li tedy plnit tento účel, nelze z úplného výpisu žádné záznamy vymazávat. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí shledal výše uvedené závěry vrchního soudu souladnými s ustálenou rozhodovací praxí. Z té se podává, že skutečnost, která byla do obchodního rejstříku zapsána, nelze posléze vymazat z "historie" obchodního rejstříku, tedy tak, že by se tato skutečnost neobjevila ani v "úplném výpisu" z obchodního rejstříku, neboť jinak by pořízení úplného výpisu z obchodního rejstříku ztratilo smysl. Uvedené závěry přijaté za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se plně prosadí i při výkladu zákona o veřejných rejstřících (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. 27 Cdo 3319/2018).

15. Nejvyšší soud současně v napadeném usnesení vysvětlil, že analogie přichází v úvahu tehdy, vyskytne-li se v právu situace zákonem neřešená (tzv. mezera v zákoně), naopak platí, že podle analogie nelze postupovat tehdy, vyskytne-li se v právním vztahu otázka, u které zákon řešení nabízí. V zákoně o veřejných rejstřících se v tomto směru žádná mezera nevyskytuje, neboť uveřejnění údajů o insolvenčním řízení, včetně založení rozhodnutí insolvenčního soudu do sbírky listin, zákon výslovně ukládá [srov. § 65 písm. c), § 66 písm. k) zákona o veřejných rejstřících] a naopak jejich znepřístupnění v případě obchodních korporací výslovně vylučuje (srov. § 25 odst. 2 a § 68 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících). Nejvyšší soud dovodil, že za této situace nelze absenci možnosti výmazu údajů o insolvenčním řízení z úplného výpisu z obchodního rejstříku považovat za "mezeru v zákoně", nýbrž za jasný úmysl zákonodárce. Nejvyšší soud proto uzavřel, že vrchní soud nepřistoupil k analogické aplikaci § 425 insolvenčního zákona v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

16. Nejvyšší soud také přiléhavě poukázal na to, že má-li stěžovatelka zato, že její insolvenční řízení bylo zahájeno na základě šikanózního věřitelského insolvenčního návrhu, má k dispozici jiné možnosti ochrany [např. zápis důvodu ukončení insolvenčního řízení v rámci zápisu jiných důležitých skutečností ve smyslu § 25 odst. 1 písm. j) zákona o veřejných rejstřících, nebo právo na náhradu škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli podle § 147 insolvenčního zákona].

17. Uvedené závěry potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 767/08, ve kterém dospěl v obdobné věci k závěru, že výmaz z úplného výpisu nelze povolit, neboť úplný výpis obsahuje všechny zápisy podle časové posloupnosti. Ústavní soud současně uvedl, že ochrany tvrzených práv lze dosáhnout jinými právními prostředky bez narušení (podstaty) úplné evidence. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit ani v nyní posuzované věci.

18. V tomto ohledu není přiléhavá ani judikatura Soudního dvora EU, na kterou stěžovatelka odkazuje. Závěry obsažené v dotčených rozsudcích se totiž týkají výhradně fyzických osob, které jsou na rozdíl od právnických osob subjekty údajů ve smyslu nařízení GDPR, a nelze je tak na evidenci týkající se právnických osob přenášet.

19. Ve vztahu k nyní posuzované věci lze tedy uzavřít, že úplný výpis z obchodního rejstříku obsahuje v časové posloupnosti zápisy a změny zápisů, jak byly do obchodního rejstříku provedeny, a pokud by se dříve zapsané údaje z "historie" obchodního rejstříku vymazaly, jak stěžovatelka požaduje, ztrácelo by pořízení tzv. úplného výpisu z obchodního rejstříku smysl. Závěrům obecných soudů učiněným v předmětné věci nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

20. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů není dovolání přípustné. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

21. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu