Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky eMIF Invest SE, sídlem [adresa] Praha 1, zastoupené Mgr. Ondřejem Lukášem Machalem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem [adresa] Praha 4 - Michle, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. května 2026, č. j. 74 ICm 2961/2022-206, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a U. T. A. H. - BH, s. r. o., sídlem [adresa] jako vedlejší účastníci řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka taktéž žádá o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť pokračováním incidenčního řízení bez přerušení, a to navzdory probíhajícím řízením, v nichž má být autoritativně řešena otázka aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice (žalobkyně), může vést k podstatnému zásahu do právního postavení stěžovatelky, včetně rizika vydání rozhodnutí založeného na nesprávném posouzení aktivní legitimace a vzniku rozporných rozhodnutí v rámci téhož insolvenčního řízení. Újma, která by tím stěžovatelce vznikla, by byla jen obtížně napravitelná, zatímco odklad vykonatelnosti napadeného usnesení nezpůsobí žádný nepřiměřený zásah do práv ostatních účastníků řízení.
3. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 74 ICm 2961/2022 je proti stěžovatelce jako žalované veden incidenční spor v rámci insolvenčního řízení. Jednou z předběžných otázek v tomto řízení je aktivní věcná legitimace vedlejší účastnice jako žalobkyně. V rámci téhož insolvenčního řízení jsou současně vedena další incidenční řízení, a to zejména pod sp. zn. 70 ICm 634/2023 a 12 ICm 2958/2022. V těchto jiných incidenčních sporech krajský soud řízení přerušil. Stěžovatelka proto v řízení vedeném pod sp. zn. 74 ICm 2961/2022 navrhla, aby krajský soud řízení přerušil do pravomocného skončení označených incidenčních sporů, a svou žádost podrobně odůvodnila. Krajský soud následně nyní napadeným usnesením návrh stěžovatelky zamítl.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť odůvodnění je redukováno na větu, že "aktuálně otázka věcné legitimace žalobkyně nebrání dalšímu vedení řízení v projednávané věci". Krajský soud nikterak nerozvedl, na základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl, neosvětlil, proč nepovažuje za potřebné vyčkat pravomocného vyřešení sporné otázky aktivní legitimace v jiných probíhajících řízeních a vůbec neposoudil argumenty stěžovatelky týkající se hospodárnosti řízení a rizika rozporných rozhodnutí. Uvedené není v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu.
5. Napadené usnesení se nikterak nevypořádalo s námitkami stěžovatelky, která poukázala na existenci incidenčních řízení sp. zn. 70 ICm 634/2023 a 12 ICm 2958/2022, v nichž jsou řešeny otázky přímo související s aktivní legitimací vedlejší účastnice v projednávané věci. Krajský soud přitom předchozím rozhodnutím v těchto řízeních řízení přerušil řízení ex offo. Napadené usnesení neobsahuje žádnou úvahu, zda a proč soud považuje skutkové a právní okolnosti nyní za odlišné, ani neuvádí, proč přerušení řízení nepovažuje za vhodné či hospodárné. Tím dochází k porušení povinnosti soudu reagovat na podstatné námitky účastníka, což Ústavní soud opakovaně považuje za součást práva na spravedlivý proces. Tato nevysvětlená odchylka od vlastní rozhodovací praxe zakládá stav nepředvídatelnosti a vyvolává důvodnou pochybnost, zda napadené rozhodnutí není projevem procesní libovůle, což je v rozporu s požadavky právního státu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost trpící formálním nedostatkem, který zakládá důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
8. Z uvedeného pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Takovou výjimku však posuzovaná věc, ve které soudy nerozhodly o přerušení řízení, nepředstavuje [srov. obdobně k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení usnesení ze dne 21. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15, ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16 nebo ze dne 1. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 316/23].
9. Jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)]. Napadené usnesení krajského soudu o tom, že řízení se nepřerušuje je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko pokračování řízení, ve kterém bude meritorně rozhodováno, a proto věc stěžovatelky není možno považovat za definitivně skončenou napadeným rozhodnutím.
10. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným meritorním rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatelky nejsou dány. Nadto ani stěžovatelka existenci takových okolností v ústavní stížnosti netvrdí.
11. Stěžovatelka se domáhá ochrany ohledně procesního postupu krajského soudu v řízení, který spočívá v rozhodování o přerušení řízení. Podstata předmětné ústavní stížnosti v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, jakým způsobem má soud v řízení postupovat. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší, jakkoliv zpochybňovat procesní postup krajského soudu, který je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba znovu připomenout princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
12. Poté, co bude ve věci meritorně rozhodnuto, nebude stěžovatelce nic bránit v tom, aby uplatnila opravné prostředky proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu a po jejich vyčerpání případně podala i novou ústavní stížnost. Ústavní stížnost je tak za této situace nutno vnímat jako podanou předčasně.
13. Jde-li o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2026
Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj