Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. M., t. č. Vazební věznice Břeclav, zastoupeného Mgr. Romanem Bednaříkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 37 T 6/2014, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2015, stěžovatel napadl jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v postupu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve věci sp. zn. 37 T 6/2014, konkrétně pak v tom, že tento soud provádí trestní řízení vedené proti stěžovateli.
Stěžovatel s vedením daného trestního řízení nesouhlasí. Je totiž přesvědčen, že je tak činěno způsobem nešetrným k jeho právům. Řízení trvá již dlouho a je vedeno krajským soudem, ač skutek týkající se stěžovatele patří do příslušnosti okresního soudu a mohl by být vyloučen k samostatnému projednání, přičemž fakt, že k tomuto vyloučení nedošlo, zvyšuje náklady nutné obhajoby. Stíhání ani není účelné, když trest, jenž stěžovateli hrozí, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl již pravomocně uložen v jiném trestním řízení. Vedení řízení mu komplikuje i současný pobyt ve věznici, když například vzhledem k plánovaným eskortám není umisťován na venkovní pracoviště, kde by měl větší výdělek. Probíhající proces jej i bez ohledu na jeho budoucí výsledek psychicky, fyzicky a ekonomicky velmi zatěžuje.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud zrušil jeho trestní stíhání, nebo alternativně aby krajskému soudu zakázal pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 37 T 6/2014 a přikázal mu trestní stíhání stěžovatele zastavit.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v projednávaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
JUDr. Radovan Suchánek v. r. soudce zpravodaj