II. ÚS 1659/19

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil výrok VI. shora označeného rozsudku Okresního soudu v Příbrami a rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu, v jakém se týká výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Příbrami (část výroku II. rozsudku).

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (otce) a matky nezletilých dětí Z. R. (dále jen "matka") o úpravu poměrů, úpravu styku, určení místa trvalého pobytu dětí a určení, v jaké základní škole bude nezletilá [nezletilý] vykonávat povinnou školní docházku.

3. Okresní soud v Příbrami shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že nezletilé děti E. L. a nezletilého [nezletilý] svěřil do střídavé péče rodičů a vymezil její rozsah (výrok I. rozsudku). Ve výrocích II. až V. rozsudku stanovil povinnost platit výživné, ve výroku VI. rozsudku rozhodl, že stěžovatel je povinen strpět docházku nezletilé [nezletilý] do Základní a mateřské školy X od školního roku 2018/2019. Návrh stěžovatele na určení trvalého bydliště nezletilých dětí zamítl (výrok VII.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že daný postup se jeví jako nejlepší řešení jak z pohledu určité kontinuity ve způsobu vzdělávání, docházky společně se spolužáky z mateřské školy a udržování sociálních vazeb s těmito vrstevníky, tak i z hlediska technického a faktického usnadnění zajištění řádné docházky dětí do školy. V rozhodnutí dále vyjádřil své výhrady k postupu matky (změna bydliště a školních zařízení nezletilých dětí bez souhlasu stěžovatele), avšak současně konstatoval, že oba rodiče pracují v P., matka nemá v současné době možnost zajistit si či používat osobní vozidlo pro denní dopravu dětí a je právě v jejich zájmu, aby doprava do školy a školky byla v co nejužším rozsahu a zároveň co možná nejpohodlnější.

4. Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil v rozsahu výroku I. až V. rozsudek soudu prvního stupně, přičemž odlišně rozhodl o rozsahu a realizaci střídavé péče a o výši výživného. Ve výroku II. potvrdil v rozsahu výroků VI. a VII. rozsudek soudu prvního stupně (viz výše). Částečnou změnu rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně nevzal v potaz vzdálenost mezi bydlišti rodičů, resp. jejich specifické dopravní spojení, a zejména pak časovou náročnost dopravy mezi bydlišti rodičů v kontextu toho, že nezletilá [nezletilý] zahájí povinnou školní docházku ve školním roce 2018/2019 a nezletilý [nezletilý] ve školním roce 2020/2021. Odvolací soud při rozhodování přihlédl mj. k postoji nezletilé [nezletilý], která v mezidobí nastoupila do Základní a mateřské školy X, adaptovala se, cítí se zde spokojená a nechce danou školu měnit.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí obecných soudů v rozsahu, v jakém rozhodly o místě výkonu povinné školní docházky nezletilé [nezletilý] počínaje školním rokem 2018/2019. Namítá, že obecné soudy nesprávně identifikovaly nejlepší zájem nezletilé dcery; odůvodnění odvolacího soudu, podle něhož je v nejlepším zájmu dítěte, aby zůstalo ve škole, do níž už půl roku docházelo, označil stěžovatel jako nesprávné a hrubě zjednodušující.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem zvláště restriktivně. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v nyní posuzované věci podle jeho názoru není zdrženlivý přístup namístě, Ústavní soud jeho přístup nesdílí. Z napadených rozhodnutí obecných soudů plyne, že matka po odchodu ze společné domácnosti spolu s nezletilými dětmi postupovala bez ohledu na postoj otce k otázce bydliště či volbě školního zařízení. Tyto skutečnosti obecné soudy při rozhodování o otázce úpravy styku, určení místa trvalého pobytu dětí a určení, v jakém zařízení bude nezletilá [nezletilý] od první třídy vykonávat povinnou školní docházku, prokazatelně zohlednily. Uvedené je dohledatelné hned v několika pasážích rozsudku soudu prvního stupně (srov. body 46, 51, 57 a 58 rozsudku) či rozsudku odvolacího soud (srov. body 41, 42, 43, 50 a 51 rozsudku). Obecné soudy se však při rozhodování musely vypořádat s již nastolenou situací (trvající již několik měsíců) způsobem, který by nejlépe zohlednil potřeby nezletilých dětí a zajistil jim ochranu jejich nejlepších zájmů. V takovému přístupu obecných soudů nelze podle Ústavního soudu spatřovat vytýkaná pochybení.

8. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019).

9. Z uvedeného plyne, že celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ v posuzované věci nejedná.

10. Obecné soudy napadená rozhodnutí odůvodnily způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v průběhu řízení hodnotily nejlepší zájem dětí způsobem, jemuž není co vytknout, přičemž vzaly v potaz též názor nezletilé [nezletilý] na danou situaci (srov. bod 34 rozsudku odvolacího soudu), potřebu co nejstabilnějšího výchovného prostředí, jakož i přístup obou rodičů a jejich vzájemné vztahy. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2019

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu