II. ÚS 1659/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení nákladového výroku v záhlaví uvedeného rozsudku pro porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice žalovala stěžovatele na zaplacení 24 143,85 Kč s příslušenstvím jako neuhrazenou cenu za provedení díla, montáž sprchového koutu. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2025 č. j. 6 C 15/2024-104 žalobě vyhověl co do jistiny (výrok I.), co do požadovaného 15% úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 23 290,50 Kč na nákladech řízení (výrok III.) a státu 15 532 Kč za znalečné (výrok IV.). Podle okresního soudu bylo pro rozložení nákladové povinnosti rozhodné, že úspěšná byla převážně vedlejší účastnice, neboť její žaloba byla zamítnuta jen co do příslušenství.

3. K odvolání stěžovatele poté Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I. prvostupňového rozsudku ve věci samé (výrok I.) a změnil jeho výrok III. o nákladech prvostupňového řízení tak, že nikdo nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Také změnil nákladový výrok IV. prvostupňového rozhodnutí tak, že každý hradí státu polovinu znalečného (výrok III.). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznal vedlejší účastnici (výrok IV.). Krajský soud oproti okresnímu soudu částečně přisvědčil námitce stěžovatele, že předmět sporu zahrnoval i vedlejší účastnicí požadovaný úrok z prodlení (necelých 2,4 milionů Kč). Čistě matematicky tedy nemohla být převážně úspěšná, a proto nebylo možné použít v její prospěch zásadu procesního úspěchu [mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 2717/08 (N 175/58 SbNU 529)]. Krajský soud přesto nepřiznal stěžovateli plnou náhradu nákladů, neboť se soudní řízení vedlo na základě porušení smluvní povinnosti stěžovatele, těžiště dokazování spočívalo v okolnostech k jistině a neúspěch vedlejší účastnice spočívá pouze ve zjevně nesprávně žalovaném úroku z prodlení. K těmto okolnostem proto krajský soud přihlédl při aplikaci § 150 občanského soudního řádu.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že jej krajský soud před použitím § 150 občanského soudního řádu nepoučil o takto zvažovaném postupu. Krajský soud tedy neumožnil stěžovateli tvrdit ani prokazovat skutečnosti, které mohly být pro moderaci nákladů významné. Dále stěžovatel namítá, že pro moderaci nákladů podle § 150 občanského soudního řádu ani nemohly být dány legitimní důvody. Podle nálezu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 132/20 (N 61/99 SbNU 196) musí z odůvodnění rozhodnutí o takovému postupu vyplývat rozumná úvaha o existenci specifických skutkových okolností. V nynější věci však krajský soud opřel moderaci nákladů o porušení smluvní povinnosti stěžovatele: to ale přeci není nic výjimečného. Porušení určité povinnosti je vlastní téměř každému civilnímu sporu. Napadené rozhodnutí je nadto vnitřně rozporné, protože krajský soud sice aproboval argumentaci stěžovatele, přesto ovšem rozhodl, jako by tato argumentace nebyla důvodná. Zásada úspěchu ve věci tím byla vyprázdněna. Rozhodnutí je nadto nedostatečně odůvodněné, protože krajský soud nehodnotil majetkové a sociální poměry účastníků a dopad rozhodnutí. Nevysvětlil, proč by přiznání nákladů stěžovateli bylo nespravedlivé.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Nynější ústavní stížnost se týká výhradně rozhodování o nákladech řízení v bagatelní výši. V posuzování nákladové problematiky je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, což je tím spíše patrné po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Tam zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Tím spíše, jde-li, jako v nynější věci, o náklady v bagatelní výši. Platí tedy, že nyní napadené rozhodnutí se nijak nedotýká sféry základních práv a svobod stěžovatele, neprokáže-li opak.

8. Ústavní soud v nynější věci neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by ji činily co do ústavní roviny dostatečně významnou. Stěžovatel v prvé řadě namítá absenci poučení či vytvoření procesního prostoru k uplatnění argumentace k moderaci nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu. Je skutečně pravdou, že řada nálezů Ústavního soudu se zabývá porušením ústavně zaručených práv v situaci, kdy soud před moderací nákladů podle uvedeného ustanovení nedá účastníku řízení předem dostatečný prostor se k takovému postupu vyjádřit a takový postup ani nelze s ohledem na kontext řízení předvídat [srov. např. nálezy ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 3138/22 (N 71/117 SbNU 379), ze dne 21. 5. 2025 sp. zn. III. ÚS 3495/24 či ze dne 29. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 3396/24]. Přestože použití § 150 občanského soudního řádu nevychází v nynější věci z vyjádření vedlejší účastnice, a krajský soud skutečně podle obsahu napadeného rozhodnutí nijak dopředu neavizoval, že moderaci nákladů podle uvedeného ustanovení zvažuje, nepovažuje Ústavní soud napadený výrok za překvapivý ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

9. Ve vztahu k dosavadní judikatuře Ústavního soudu k nákladovým věcem je třeba odkázat na bod 34 stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24: "Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele". Proto, mohl-li Ústavní soud dříve v typově obdobných věcech shledat porušení ústavně zaručených práv, samo o sobě ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu do bagatelní nákladové věci nepostačuje. I v tomto kontextu je nutné se zabývat konkrétními okolnostmi věci a celkovým průběhem řízení (v obdobných věcech viz například bod 15 usnesení ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 90/24, body 15 až 17 usnesení ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 384/24 či bod 15 usnesení ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2951/25).

10. V nynější věci krajský soud opřel svoji argumentaci o nález sp. zn. I. ÚS 2717/08 a navazující judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Z této judikatury vyplývá, že procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení lze poměřovat i rozsahem přiznaného příslušenství a že odvíjí-li se posouzení náhrady nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu od úspěchu ve věci a rozumí-li se věcí předmět řízení (sporu), potom je jedině důsledné, vezme-li se v úvahu úspěch ohledně celého předmětu sporu, tj. též ohledně příslušenství pohledávky. Z této judikatury přitom nevyplývá, že jediným ústavně konformním rozhodnutím o nákladech řízení je určení poměru úspěchu ve věci aritmetickým porovnáním částek jistiny a příslušenství. Obecné soudy ovšem musí existenci příslušenství zohlednit. Nadto, podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

11. V nynější věci krajský soud oproti původní povinnosti stěžovatele hradit vedlejší účastnici plné náklady řízení rozhodl tak, si každý nese své náklady sám. Takové rozhodnutí přitom předpokládá právě zmíněný § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, a to i v situaci, pro kterou argumentuje stěžovatel. I jen částečný úspěch odůvodní rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovateli se nadto jeho postavení oproti prvostupňovému rozhodnutí za každé situace zlepšilo.

12. Podle Ústavního soudu tedy úvahy krajského soudu s ohledem na smysl odkazované judikatury a znění zákona obstojí i z hlediska pravidel obsažených v § 142 občanského soudního řádu. Krajský soud v podstatě nadále vykládal zásadu procesního úspěchu ve věci za použití těch kritérií, které pro to zákon a judikatura předpokládají. Přestože tedy krajský soud svoje rozhodnutí formálně opřel o § 150 občanského soudního řádu, jeho úvahu lze akceptovat i z hlediska hodnocení zásad procesního úspěchu podle § 142 občanského soudního řádu. Tyto okolnosti se přitom řešily již v řízení na prvním stupni a stěžovatel je sám učinil předmětem odvolacího řízení.

13. Jak dále vyplývá ze stěžovatelem přiloženého zvukového záznamu z jednání před krajským soudem, předseda senátu přítomné účastníky upozornil, že se bude třeba zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu pro účely nákladů řízení, o kterém okresní soud s ohledem na uplatněné příslušenství vedlejší účastnicí rozhodl v určitém pnutí s uvedenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Předseda senátu se rovněž v tomto směru snažil nasměrovat stěžovatele a vedlejší účastnici k dohodě o nákladech řízení (cca 10. a 20. minuta záznamu). Řešení okolností poměru úspěchu a neúspěchu proto nemohlo být pro stěžovatele nijak překvapivé.

14. K samotným předpokladům rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud považuje za dostačující odkázat na úvahy krajského soudu. Ty jsou konkrétní a věcné. Ústavní soud nepovažuje krajským soudem použitá kritéria za neregulérní. Při hodnocení procesního úspěchu krajský soud zohlednil skutkové pozadí sporu a jeho celkový kontext. Je zřejmé, že jeho snahou bylo rozhodnout spravedlivě a aby rozložení nákladových povinností reflektovalo povahu a průběh řízení. To přitom nemusí být jen doménou moderačního oprávnění § 150 občanského soudního řádu, což lze ostatně rovněž dovodit z uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 2717/08. Základní úvaha, že za situace úspěchu vedlejší účastnice co do jistiny a neúspěchu co do příslušenství nemá nikdo právo na náhradu nákladů, je racionální a pochopitelná. Nejde o žádný exces. Zákon ani judikatura nebrání tomu, aby krajský soud nevycházel při hodnocení poměru úspěchu a neúspěchu ryze z matematického poměru jednotlivých částek týkajících se předmětu řízení. Že se krajský soud nezabýval dalšími okolnostmi na straně účastníků řízení (osobní a majetkové poměry apod.), je tím spíše argumentem, že pouze hodnotil poměr úspěchu a neúspěchu.

15. S ohledem na zanedbatelné důsledky postupu a zásahu rozhodnutí krajského soudu do sféry ústavně zaručených práv a svobod Ústavní soud potvrzuje původní hypotézu o zjevné neopodstatněnosti věci stěžovatele, která se týká bagatelní výše nákladů řízení.

16. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu