Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2829/2025-168 ze dne 30. března 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 35 Co 363/2024-129 ze dne 22. května 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 285 000 Kč s příslušenstvím, a to jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 244/2014. Posuzované řízení (týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) trvalo od 31. července 2014 do 12. dubna 2023, tj. 8 let a 8 měsíců. Podáním ze dne 30. června 2023 uplatnil stěžovatel nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 400 000 Kč u vedlejší účastnice, která jeho nárok shledala oprávněným do částky 115 000 Kč.
3. Okresní soud v Liberci rozsudkem č. j. 19 C 9/2024-103 ze dne 12. června 2024, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 285 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 22 570 Kč (výrok II).
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("odvolací soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 285 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 500 Kč (výrok II).
5. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl z části jako vadné a z části jako nepřípustné.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé nesouhlasí s výsledkem individuálního posouzení výše náhrady újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení, jak jej Nejvyšší a odvolací soud učinily ve vztahu k významu řízení pro stěžovatele, vlivu řízení na jeho zdraví a postupu orgánů veřejné moci, resp. složitosti věci.
7. Zadruhé, stěžovatel považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé. Podle něj odvolací soud své rozhodnutí fakticky postavil na odlišném pojetí klíčových kritérií věci, aniž stěžovatel dostal možnost na tuto změnu procesně reagovat. Odvolací soud tak měl odlišně (a tudíž překvapivě) od soudu prvního stupně hodnotit význam řízení a relevanci zdravotních dopadů pro stěžovatele.
8. Zatřetí, stěžovatel namítá, že aplikace základní odškodňovací částky 15 000 Kč za rok řízení je v roce 2026 již zcela neproporcionální a protiústavní.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je vyjma námitky stěžovatele ohledně aplikace základní odškodňovací částky za vzniklou újmu (viz bod 15 usnesení Ústavního soudu) přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionisticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2037/23 ze dne 17. října 2023, bod 8).
12. Zaprvé, stěžovatel nesouhlasí s výsledkem individuálního posouzení výše náhrady újmy za nepřiměřenou délku soudního řízení, jak jej Nejvyšší a odvolací soud učinily ve vztahu k významu řízení pro stěžovatele, vlivu řízení na jeho zdraví a postupu orgánů veřejné moci, resp. složitosti věci. Tím fakticky staví Ústavní soud do čtvrté přezkumné soudní instance, kterou ovšem tento soud není, jak vyplývá z předchozího bodu. Pouhý nesouhlas s výsledkem hodnocení určitých skutečností obecnými soudy neústavnost jejich rozhodnutí nezakládá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4313/12 ze dne 5. února 2013). Posouzení uvedených faktorů Nejvyšším a odvolacím soudem přitom nevykazuje žádné vady extrémního charakteru, pro které by bylo potřeba zásahu Ústavního soudu.
13. Zadruhé, co se týká otázky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. prosince 1997 nebo sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. září 1998).
14. O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Jak přiléhavě popsal Nejvyšší soud, odvolací soud nevzal v úvahu nic, co by nebylo stěžovateli známo z předcházejících částí řízení. Na skutečnosti, že tento soud jinak vyhodnotil stejné skutkové okolnosti, potažmo jim přiznal jinou váhu, přitom není nic neústavního (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 652/09 ze dne 21. dubna 2009). Naopak pokud by tak učinit nemohl, odvolací řízení by do značné míry ztrácelo smysl.
15. Konečně zatřetí, co se týká otázky proporcionality částky odvozované od základu stanoveného Nejvyšším soudem na základě stanoviska z roku 2010, jedná se o nepřípustnou námitku, jelikož v rámci dovolání ji Nejvyšší soud vyhodnotil jako vadnou a stěžovatel tudíž ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon poskytuje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1232/26 ze dne 10. června 2026, bod 20). V tomto ohledu pouze Ústavní soud doplňuje, že před necelým rokem se otázkou absence valorizace základních částek odškodnění podrobně zabýval v nálezu Pl. ÚS 26/25 ze dne 24. září 2025. Dospěl přitom k závěru, že soudní praxe založená na stanovisku i v současné době odpovídá požadavkům kladeným judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (bod 52 nálezu) a že náhrada škody vycházející z takové částky není ani v současnosti nepřiměřeně nízká (bod 66 nálezu). Částka, kterou vedlejší účastnice stěžovateli uhradila, přitom zcela odpovídá takto určenému základu.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu