Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. v Ústavu na výkon vazby Bratislava, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Michalem Mandzákem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 8 - Karlín, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 KZV 70/2025-176 ze dne 14. dubna 2026 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, E. B. č. j. NPC-2445-7/TČ-2024-2200E5 ze dne 14. srpna 2025, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, E. B., jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, E. B. bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Skutek, pro který bylo stíhání zahájeno, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými jako členové organizované skupiny na území České republiky i několika dalších států realizovali nákup, přechovávání a následný prodej omamných a psychotropních látek, zejména pak psychotropních látek ketamin, metamfetamin, MDMA (tzv. extáze), přičemž tyto látky z České republiky odesílali do jiných zemí (zejména Austrálie a Kanady) jako poštovní zásilky pod hlavičkou existujících firem, avšak bez jejich vědomí.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel za procesně neúčinné považuje doručení napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání jemu policejními orgány Slovenské republiky na základě společného vyšetřovacího týmu, jakož i spoluobviněnému P. T. cestou evropského vyšetřovacího příkazu ze dne 7. ledna 2026 vydaného státním zástupcem krajského státního zastupitelství. Namítá, že uvedený způsob doručení spoluobviněnému T. je v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU), neboť evropský vyšetřovací příkaz může sloužit pouze k získání důkazů. Tvrdí, že tato procesní vada týkající se spoluobviněného T. má vliv na použitelnost výpovědi tohoto obviněného ve vztahu k trestnímu stíhání stěžovatele, jakož i vliv na ústavnost napadeného usnesení státního zástupce. Ve vztahu k doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo učiněno přímo ve vztahu k němu, namítá, že měl policejní orgán postupovat podle čl. 5 Úmluvy o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000, k čemuž však nedošlo. V této souvislosti odmítá poukaz státního zástupce na § 72 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních s tím, že z tohoto ustanovení nevyplývá oprávnění vykonávat doručování prostřednictvím společného vyšetřovacího týmu, jak k tomu došlo v jeho případě.
5. Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek SDEU sp. zn. C-852/19 ze dne 11. listopadu 2021 namítá, že důkazy získané na základě evropských vyšetřovacích příkazů vydaných státním zástupcem jsou procesně nepoužitelné. Dovozuje to z toho, že české vnitrostátní právo neobsahuje žádné opravné prostředky, které by odpovídaly požadavku vyjádřenému v čl. 14 odst. 2 Směrnice č. 2014/41/EU, jenž předpokládá možnost přezkumu vydání evropského vyšetřovacího příkazu soudním orgánem. V reakci na argumentaci státního zástupce obsaženou v napadeném usnesení uvádí, že ústavní stížnost nesplňuje požadavek efektivity (což dovozuje z toho, že se evropský vyšetřovací příkaz nedoručuje dotčenému subjektu) a instanční dohled podle zákona o státním zastupitelství nemá povahu přezkumu soudním orgánem.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že státní zástupce připustil, že stěžovateli, resp. jeho obhájci, nebyly zpřístupněny listiny z celého spisu (včetně příkazu soudce podle § 88a trestního řádu), což považuje za porušení svého práva na obhajobu, jakož i za porušení čl. 3 odst. 1 Směrnice č. 2013/48/EU. Tvrdí, že byl ve stížnostním řízení zbaven práva namítat právní vady soudního příkazu, a tím i procesní použitelnost důkazů, které byly na jeho základě zajištěny, přičemž má za to, že omezení přístupu do spisu nesledovalo legitimní cíl. Podobně namítá, že se ve stížnostním řízení nemohl účinně bránit proti důkazům shromážděnými na základě odpovědi společnosti X, které v době podání stížnosti nebyla součástí trestního spisu. Za nepoužitelné označuje důkazy v podobě IP adres, které podle něj byly zabezpečeny bez souhlasu soudu či jiného správního orgánu, tedy v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku SDEU sp. zn. C-548/21 ze dne 4. října 2024.
7. Ústavní stížnost je přípustná (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/26 ze dne 10. června 2026) a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud připomíná, že zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti němu) Ústavním soudem je možné jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. října 2014, bod 31). Rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Naopak není jeho účelem vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek (a to včetně otázek procesních). Jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé, neboť důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení.
9. Intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 487/26 ze dne 24. března 2026 a judikaturu tam citovanou).
10. Ústavní soud jako irelevantní vyhodnotil námitky směřující vůči způsobu, jakým bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání spoluobviněnému P. T. Může totiž posuzovat ústavněprávní souladnost napadených usnesení, jakož i postup, jenž jim předcházel, pouze ve vztahu ke stěžovateli, nikoli vůči jiné osobě. Napadené usnesení o zahájení trestního stíhání přitom (ani částečně) nevycházelo z výpovědi spoluobviněného T., takže ani použitelnost této výpovědi, na kterou stěžovatel poukazuje, nemůže zakládat relevanci námitek týkajících se doručení usnesení o zahájení trestního stíhání tomuto spoluobviněnému.
11. S námitkou směřující proti způsobu, jakým bylo zahájeno trestní stíhání vůči samotnému stěžovateli, se dostatečně vypořádal státní zástupce v bodě 7 napadeného usnesení. Státní zástupce v tomto ohledu přiléhavě odkázal na § 72 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ze kterého vyplývá, že je-li třeba provést úkon trestního řízení v jiném státu, který se společného vyšetřovacího týmu účastní, může člen společného vyšetřovacího týmu z tohoto státu požádat příslušné orgány svého státu o provedení takového úkonu přímo, není-li to v rozporu s právem tohoto státu. Z ničeho nelze dovodit, že by takovýmto úkonem nemohlo být i doručení určitého rozhodnutí, např. usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud proto nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho názoru, že z citovaného ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nevyplývá oprávnění vykonávat doručování prostřednictvím společného vyšetřovacího týmu.
12. Zjevně neopodstatněná je rovněž stěžovatelova námitka o údajné procesní nepoužitelnosti důkazů získaných na základě evropských vyšetřovacích příkazů vydaných státním zástupcem, kterou stěžovatel zakládá na tvrzení, že česká právní úprava neobsahuje žádné opravné prostředky, které by odpovídaly požadavku vyjádřenému v čl. 14 odst. 2 Směrnice č. 2014/41/EU (tedy zajištění možnosti přezkumu vydání evropského vyšetřovacího příkazu soudním orgánem). Jak správně uvedl státní zástupce v bodě 7 napadeného usnesení, proti vydání evropského vyšetřovacího příkazu je možné se (po vyčerpání předchozích prostředků nápravy) bránit ústavní stížností.
13. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že ústavní stížnost nesplňuje požadavek efektivity, neboť evropský vyšetřovací příkaz není dotčenému subjektu doručován. Při této logice by totiž žádný opravný prostředek nemohl být považován za účinný. Je logické, že evropský vyšetřovací příkaz nemůže být podezřelé osobě doručován okamžitě po svém vydání, neboť by tím často byl zmařen účel, kvůli kterému je vydáván (neboť ten pravidelně spočívá ve shromažďování důkazního materiálu utajenými způsoby). Možnost podání ústavní stížnosti se však osobě, které se evropský vyšetřovací příkaz týká, otevírá, jakmile se o příkazu dozví, typicky po zahájení trestního stíhání, jak tomu bylo i ve stěžovatelově případě (k tomu srov. § 72 odst. 3 a 5 zákona o Ústavním soudu).
14. Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že jemu ani jeho obhájci nebyly zpřístupněny listiny z celého spisu (včetně příkazu soudce podle § 88a trestního řádu), musí Ústavní soud připomenout závěry vyplývající z jeho judikatury, z nichž vyplývá, že obhajobě lze v přípravném řízení dočasně omezit plný přístup k trestnímu spisu, je-li to odůvodněno oprávněným zájmem státu na účinném postihu kriminality (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2750/25 ze dne 19. listopadu 2025 či sp. zn. I. ÚS 1053/23 ze dne 16. května 2023). Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelovým (blíže neodůvodněným) názorem, že v posuzované věci uvedené omezení nesledovalo žádný legitimní cíl. Předmětem prověřování byla závažná organizovaná drogová trestná činnost přeshraničního charakteru, takže se utajovaný režim části trestního spisu těžko může jevit jako svévolná a bezúčelná snaha orgánů činných v trestním řízení omezovat práva obhajoby. Za rozhodující přitom Ústavní soud považuje tvrzení státního zástupce (srov. bod 7 napadeného usnesení), že v současné době probíhá proces odtajnění listin vedených dosud v utajovaném režimu, takže budou zařazeny do trestního spisu, což obhajobě umožní účinnou obranu v dalším průběhu řízení.
15. Ústavní soud opětovně připomíná předběžný charakter usnesení o zahájení trestního stíhání. Jestliže tedy byly do určité míry omezeny možnosti obrany proti tomuto usnesení v rámci podané stížnosti (v důsledku dosavadního utajeného režimu části spisu či v důsledku až následného zařazení některých listin do trestního spisu), nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stěžovatel totiž bude mít možnost rozporovat důvodnost trestního stíhání v dalších fázích trestního řízení, což bude zahrnovat i možnost brojit proti použitelnosti dosud shromážděných důkazů, včetně důkazů v podobě IP adres, na něž speciálně upozorňuje.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu