Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti REALIS-INVEST, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem [adresa] adresa pro doručování: pobočka se sídlem [adresa] proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 5 Cmo 127/2003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu nejprve faxem dne 10. 7. 2008 a doplněnou písemným vyhotovením podaným poštovní přepravě dne 14. 7. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaného rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jejího procesního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 a dále práva garantovaného čl. 4 odst. 1, 4 a práva plynoucího z čl. 28 Listiny základních práv a svobod.
Jak z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, byl změněn rozsudek soudu I. stupně v meritorním výroku, z čehož plyne, že dovolání proti tomuto rozsudku je ze zákona přípustné, a to podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka sice neuvádí, zda dovolání proti napadenému rozsudku podala, či nikoliv, to však nic nemění na skutečnosti, že tento mimořádný opravný prostředek měla ze zákona k dispozici a byla proto povinna jej vyčerpat před tím, než by mohla podat řádnou ústavní stížnost. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, je totiž ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (jde o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., který však v dané věci není relevantní). Stěžovatelka nemá pravdu pokud tvrdí, že ústavní stížnost musí být přípustná proti těm výrokům napadeného rozsudku, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, když poukazuje na fakt, že dovolání proti těmto výrokům není ze zákona přípustné. Tyto výroky nelze totiž odtrhovat od rozhodnutí o věci samé a bude-li stěžovatelka úspěšná ve věci samé, nalezne tento fakt odraz i ve změněných výrocích o nákladech řízení. Ústavní stížnost není konečně přípustná ani proti výroku I. napadeného rozsudku, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení. V daném případě jde totiž o procesní rozhodnutí soudu, které reflektuje zvláštní povahu odvolacího řízení interpretací § 216 o. s. ř. ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., přičemž tímto rozhodnutím nemohlo být zasaženo do žádného ze základních práv stěžovatele způsobem, který by nebyl odčinitelný za použití jiných právních prostředků. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2008
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj