Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2026 č. j. 21 Cdo 693/2026-355, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Národního ústavu duševního zdraví, p. o., sídlem [adresa] jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 81, čl. 82, čl. 83, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, a dále v čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a ze zapůjčeného soudního spisu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 10. 9. 2024 č. j. 31 C 75/2013-271 zamítl žalobu pro zmatečnost obsaženou v podáních stěžovatele jako žalobce ze dne 31. 7. 2013 a 16. 7. 2015 (výrok I.), zamítl žalobu na obnovu řízení obsaženou v podání stěžovatele ze dne 16. 7. 2015 (výrok II.), rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náklady řízení (výrok III.) a ustanovenému zástupci stěžovatele přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok IV.).
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 24. 4. 2025 č. j. 4 Co 90/2024-300 uvedené usnesení městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti usnesení vrchního soudu a jím potvrzenému usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání proti usnesení městského soudu zastaveno (výrok I.). Dovolání proti usnesení vrchního soudu bylo podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok III.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení nelze přezkoumávat. Poukázal na § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, připouští-li to zákon, a dále na § 201 o. s. ř., podle kterého je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Protože funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení městského soudu podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat.
Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížnost stěžovatele obsahuje výčet velkého počtu článků Ústavy a Listiny, které byly napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušeny, a to včetně citace celých ustanovení těchto článků. Dále ústavní stížnost obsahuje obsáhlé citace z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí stěžovatelova dovolání. Žádnou podrobnější ústavněprávní argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Stěžovatel pouze namítá, že "popsaným postupem soud jednal nejen v rozporu se zákonem (§ 153, § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř.) a že svá řízení vedl tak, že nerespektoval ani ustanovení o rovnosti účastníků řízení (§ 18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3 Listiny), ale že povahou a intenzitou vad, které mu stěžovatel vytýká, porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele". Stěžovatel uzavírá, že "soud proto pochybil, když tuto ochranu stěžovateli odmítl a vlastně nejednal o tom, co stěžovatel požadoval, aby řešil". Stěžovatel rovněž požádal o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] opakovaně vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
10. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, které koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - musí konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.).
12. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), ale musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
13. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, dovolací soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. pak Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
14. V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud v napadeném usnesení k závěru, že dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a v dovolacím řízení proto nelze pro tento nedostatek pokračovat.
15. Z vyžádaného spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání, přičemž tyto náležitosti nelze dovodit ani z obsahu dovolání, když stěžovatel v dovolání pouze odcitoval § 237 o. s. ř. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu o vadnosti stěžovatelova dovolání.
16. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele řádně posoudil a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč shledal dovolání stěžovatele směřující proti usnesení vrchního soudu vadným, resp. z jakého důvodu dovolací řízení proti usnesení městského soudu zastavil. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání proti usnesení vrchního soudu odmítl, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Závěrům Nejvyššího soudu obsaženým v napadeném rozhodnutí nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál, neboť ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
18. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že v citovaném stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 se rovněž uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
19. Protože stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, resp. důvod dovolání, nemohl se Nejvyšší soud jeho dovoláním zabývat věcně. Stěžovatel tak nesplnil svoji povinnost domáhat se svého práva stanoveným postupem, čímž způsobil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto.
20. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. V ústavní stížnosti stěžovatel požádal o osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. K tomu Ústavní soud uvádí, že řízení o ústavní stížnosti nepodléhá soudním poplatkům.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu