Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. D. L., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. června 2026 č. j. 2 NZT 16/2026-68 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 11. května 2026 č. j. VZV 9/2026-1010, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru kybernetické kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 23. 3. 2026 č. j. TEKK-922-241/TČ-2026-420010 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin teroristického útoku podle § 311 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za užití § 313 trestního zákoníku, a zločin účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
3. Dané usnesení o zahájení trestního stíhání bylo doručeno obhájkyni stěžovatele dne 13. 4. 2026 a stěžovateli dne 25. 4. 2026. Dne 13. 4. 2026 podal stěžovatel proti tomuto usnesení prostřednictvím své obhájkyně blanketní stížnost s tím, že ji řádně odůvodní do čtrnácti dnů ode dne, kdy proběhne první porada s klientem. Ta proběhla dne 25. 4. 2026. Lhůta k odůvodnění stížnosti tak stěžovateli marně uplynula dne 9. 5. 2026. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") stížnost stěžovatele v záhlaví označeným usnesením (ze dne 11. 5. 2026) podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Teprve následně (dne 11. 5. 2026 ve večerních hodinách) bylo vrchnímu státnímu zastupitelství ze strany stěžovatele doručeno odůvodnění stížnosti.
4. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu věc přezkoumal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělil, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství lhůtu k podání stížnosti stanovenou obhájkyní stěžovatele plně respektoval a ve věci rozhodl až dva dny po jejím marném uplynutí. Zdůraznil, že § 60 odst. 3 trestního řádu se týká toliko počítání lhůt zákonných (resp. pořádkových), nikoli lhůt, které si stanoví sám obviněný. Podnět stěžovatele proto posoudil jako nedůvodný.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že konec lhůty připadl na sobotu 9. 5. 2026, proto podle § 60 odst. 3 trestního řádu posledním dnem lhůty bylo pondělí 11. 5. 2026. Má za to, že dělení lhůt na zákonné a stanovené obviněným nemá oporu v judikatuře a že pravidlo obsažené v § 60 odst. 3 trestního řádu se vztahuje na veškeré lhůty uplatňované v trestním řízení, tedy i na lhůty určené obviněnými k doplnění jejich podání. Tvrdí, že skutečnost, že vrchní státní zastupitelství nevyčkalo konce lhůty pro odůvodnění stížnosti a nezohlednilo tak jím vznesené argumenty o protiprávnosti zahájení trestního stíhání, měla zásadní dopady do jeho života, neboť následně byl vzat do vazby, což představuje silný zásah do jeho základních práv a svobod.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud pro úplnost dodává, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení jak napadeného vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, tak usnesení státního zástupce vrchního státního zastupitelství. Není tak nutné zabývat se časovými účinky usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26 (č. 101/2026 Sb.), kterým Ústavní soud sjednotil judikaturu tím způsobem, že nadále nebude podnět k výkonu dohledu považován za účinný opravný prostředek proti rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, anebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Podstatou nyní posuzované věci je opakované tvrzení stěžovatele, že na lhůtu, kterou si určil (prostřednictvím své obhájkyně) k odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, je třeba aplikovat § 60 odst. 3 trestního řádu, a že tak tato lhůta uplynula nikoli s koncem čtrnáctého dne od započetí lhůty (25. 4. 2026), ale až s koncem nejbližšího pracovního dne, tedy nikoli v sobotu 9. 5. 2026, ale až v pondělí 11. 5. 2026.
10. Stěžovateli však v tomto ohledu nelze přisvědčit. Již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v napadeném vyrozumění správně konstatoval, že pro lhůty, které si stanoví sám obviněný či jeho obhájce k odůvodnění stížnosti, není dán žádný zákonný podklad. Ustanovení § 60 odst. 3 trestního řádu se týká pouze počítání lhůt stanovených přímo v zákoně (tzv. zákonné lhůty) nebo lhůt, jejichž délku stanoví orgán činný v trestním řízení (tzv. soudcovské lhůty). Obviněný si toliko může v blanketní stížnosti vyhradit lhůtu k doplnění jejího odůvodnění a orgán činný v trestním řízení ji má buď respektovat, nebo obviněného vyrozumět o jejím zkrácení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 3494/25).
11. Vzhledem k okolnosti, že z žádného zákonného ustanovení neplyne nezbytnost aplikace § 60 odst. 3 trestního řádu v případě lhůt stanovených samotnými obviněnými k doplnění jejich podání, nespatřuje Ústavní soud v postupu příslušných orgánů činných v trestním řízení žádné znaky neústavního pochybení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu