Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. B. a 2) D. B., oba zastoupeni Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 147/2022-90 ze dne 27. 4. 2022, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Obvodní soud pro Prahu 9 svým usnesením č. j. 7 Nc 504/2018-7 ze dne 21. 11. 2018 uložil V. B. předběžným opatřením povinnost zdržet se nakládání se spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 1/2 na blíže určených pozemcích. V den, kdy soud předběžné opatření vydal, povinný zemřel. V návaznosti na tuto skutečnost vydal obvodní soud dne 1. 3. 2019 usnesení č. j. 7 Nc 504/2018-22, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2019 a kterým bylo rozhodnuto tak, že ve věci bude nadále na místo zemřelého pana V. B. st. jednáno s jeho neodmítnuvšími dědici, a to s oběma stěžovateli, s vedlejším účastníkem 5 (V. B. ml.) a Z. B.. Posledně jmenovaná následně dne 3. 10. 2019 zemřela. Obvodní soud proto dne 28. 12. 2021 vydal usnesení č. j. 7 Nc 504/2018-76, kterým rozhodl tak, že v řízení bude na místo zemřelé Z. B. nadále jednáno s oběma stěžovateli a s vedlejším účastníkem 5). Z uvedeného důvodu obvodní soud doručil stěžovatelům prostřednictvím jejich právního zástupce usnesení o předběžném opatření a návrh na jeho vydání.
Stěžovatelé podali proti usnesení dvě odvolání. V prvním z nich (ze dne 6. 12. 2021) namítli, že jim coby procesním nástupcům V. B. st. dosud nebylo v souladu s procesními předpisy doručeno shora uvedené usnesení o nařízení předběžného opatření a návrh na jeho vydání. Druhé odvolání učinili stěžovatelé z pozice právních nástupců Z. B., a to v reakci na řádné doručení usnesení o předběžném opatření a návrhu na jeho vydání.
Odvolací soud v souvislosti se shora uvedeným konstatoval, že k účinnému doručení V. B. st. v projednávané věci nedošlo, neboť tento zemřel. Poté, co bylo rozhodnuto o jeho procesním nástupnictví, bylo dědici V. B. ml. doručeno prostřednictvím jeho advokáta usnesení o procesním nástupnictví (dne 16. 3. 2019) a dne 8. 2. 2022 mu bylo doručeno též usnesení o nařízení předběžného opatření spolu s návrhem na jeho vydání. Zbylým dědicům bylo usnesení o procesním nástupnictví, usnesení o předběžném opatření s návrhem na jeho vydání doručovány poštou (obálkou III.) a byly jim v souladu s § 50 odst. 1 o. s. ř. vhozeny do domovní schránky. V případě dědičky Z. B. se tak stalo dne 25. 3. 2019, v případě T. B. dne 22. 3. 2019 a v případě D. B. dne 22. 3. 2019. Na základě shora uvedeného odvolací soud uzavřel, že lhůta k podání odvolání proti usnesení o předběžném opatření začala Z. B. a stěžovatelům běžet dnem následujícím po dni 10. 4. 2019, tj. dnem 11. 4. 2019 a její poslední den připadl na den 25. 4. 2019. Vzhledem k tomu, že v uvedené lhůtě nebylo odvolání podáno, považoval odvolací soud následně podaná odvolání za opožděná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že usnesení o předběžném opatření a návrh, na jehož základě došlo k jeho vydání, jim nebylo doručeno řádně, neboť nebylo doručováno do vlastních rukou. Oporu pro svá tvrzení nacházejí stěžovatelé v ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. V ustanovení § 158 odst. 2 o. s. ř. se pak stanoví, že stejnopis rozsudku se doručuje do vlastních rukou. Názor městského soudu, podle něhož opatření nevyžaduje, aby bylo doručováno do vlastních rukou, je podle stěžovatelů nesprávný. V dalším se pak stěžovatelé odkazují též na ustanovení § 76c odst. 2 o. s. ř. a § 79 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelé jsou toho názoru, že usnesení o předběžném opatření jim bylo řádně doručeno až prostřednictvím jejich právního zástupce, tj. ke dni 8. 2. 2022. Lhůta k podání odvolání tak byla zachována. Závěrem stěžovatelé vytkli městskému soudu též tu skutečnost, že z jeho rozhodnutí nelze seznat, o kterém ze dvou podaných dovolání bylo vlastně rozhodnuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), a není proto povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
Ústřední námitkou stěžovatelů je nesouhlas s tím, jakým způsobem jim bylo doručováno usnesení nalézacího soudu, jímž bylo ve věci nařízeno předběžné opatření. K uvedenému lze konstatovat, že se touto otázkou v rovině výkladu podústavního práva zabýval již odvolací soud, přičemž jeho závěrům není z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Byť stěžovatelé s tímto názorem nesouhlasí, nelze přehlédnout, že tento závěr odpovídá též obsahu komentářové literatury k ustanovení § 76c odst. 2 o. s. ř.
Nutnost, či nezbytnost doručovat usnesení o předběžném opatření do vlastních rukou nevyplývá ani ze zákona a ani z povahy písemnosti samotné. Předběžné opatření je vykonatelné již jeho vyhlášením, tedy bez ohledu na jeho písemné vyhotovení. Za tohoto stavu věci není třeba jeho účinky vázat na "přísnější" proces doručování. Je pravdou, že okamžik doručení je důležitý z hlediska uplatňování opravného prostředku - odvolání, ovšem to ještě neznamená, že každé rozhodnutí soudu, u něhož není výslovně stanoven způsob doručování, by mělo být doručováno do vlastních rukou. Krom toho z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že stěžovatelům a Z. B. bylo jednou obálkou doručováno rozhodnutí o procesním nástupnictví, usnesení o předběžném opatření a návrh na jeho vydání. Byli-li tedy stěžovatelé seznámeni se svým procesním nástupnictvím, museli se nutně seznámit též s dalšími přiloženými listinami. Za tohoto stavu věci nelze odvolacímu soudu vytknout, že odvolání stěžovatelů vyhodnotil jako opožděné.
Viděno z ústavněprávního hlediska, předběžným opatřením dochází k zatímní úpravě právních vztahů, tzn., že o právech účastníků není rozhodováno konečným způsobem. Jsou-li stěžovatelé toho názoru, že v projednávané věci není předběžné opatření opodstatněné, nic jim nebrání v tom, aby se svým návrhem domáhali u obecného soudu jeho zrušení.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu