Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů H. H., Ing. J. H., Bc. M. B., J. B., Ing. L. W., Ing. J. W., zastoupených JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2026 č. j. 25 Co 329/2025-422 a výroku XLVI. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 23. září 2025 č. j. 1 C 37/2024-390, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Mgr. Evy Klouček Filipové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (jejich částí) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby stěžovatelů (vedle dalších žalobců) vůči vedlejší účastnici o zřízení nezbytné cesty Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") v záhlaví označeným rozsudkem zřídil ve prospěch pozemků ve vlastnictví stěžovatelů právo odpovídající věcnému břemeni stezky a cesty, přičemž každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici po 19 500 Kč jakožto úplatu za nezbytnou cestu. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok XLVI) s odůvodněním, že úspěch účastníků řízení ve věci je srovnatelný, že žádný z účastníků nezavdal příčinu k podání žaloby ve smyslu § 143 občanského soudního řádu, ani nebyly dány důvody pro moderaci podle § 150 občanského soudního řádu.
3. Proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu (výroku XLVI.) podali stěžovatelé odvolání, na základě kterého Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku XLVI. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že šlo o kumulaci peněžitého a nepeněžitého plnění, kterou nelze posuzovat izolovaně, a že vedlejší účastnice se nestavěla vůči nároku stěžovatelů na zřízení nezbytné cesty kategoricky odmítavě. Náhradu nákladů odvolacího řízení pak nepřiznal s odkazem na své moderační právo podle § 150 občanského soudního řádu.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti uvádějí, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v souhrnné výši 249 097,92 Kč (každému 41 516,32 Kč), což je částka přesahující hranici tzv. bagatelnosti. Dále zdůrazňují, že vedlejší účastnice pojala vůči zřízení věcného břemene (nezbytné cesty) od počátku odmítavý postoj. V rámci předžalobního jednání je vyzvala k předložení cenového návrhu, tedy ke sdělení částky, kterou by v případě mimosoudního jednání byli ochotni za zřízení věcného břemene uhradit. Jejich návrhy však bez dalšího odmítala. Podle stěžovatelů tak ze strany vedlejší účastnice nešlo o konstruktivní mimosoudní vyjednávání. Z důvodu odmítavého postoje vedlejší účastnice byli nuceni podat žalobu k soudu, přičemž v řízení před soudem si vedlejší účastnice zachovávala svůj odmítavý postoj k uplatněným nárokům, odmítala jejich konstruktivní a smírné návrhy a účelově požadovala za zřízení nezbytné cesty nepřiměřeně vysokou úhradu. Rozhodující soudy žalobě vyhověly, přesto však žádnému z účastníků nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, s čímž stěžovatelé nesouhlasí. Mají za to, že závěr rozhodujících soudů o srovnatelném úspěchu účastníků je v extrémním rozporu s výsledkem a průběhem řízení a že soudy rovněž nesprávně uzavřely, že vedlejší účastnice nezavdala příčinu k podání žaloby. Zdůrazňují, že vedlejší účastnice primárně brojila proti samotné existenci nároku a navrhovala zamítnutí žaloby, a proto v této otázce byli úspěšní (nezbytná cesta byla zřízena a námitka hrubé nedbalosti, kterou uplatňovala vedlejší účastnice, byla zamítnuta). Spornou zůstala pouze výše úplaty, přičemž soudem přiznaná úplata (19 500 Kč) se blížila jejich návrhu (13 600 Kč), nikoli zjevně nepřiměřenému návrhu vedlejší účastnice (75 000 Kč). Jde podle nich o jasný případ, kdy je třeba aplikovat § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť výše úplaty byla určena úvahou soudu. Přesto soudy mechanicky aplikovaly § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a aplikací § 142 odst. 3 občanského soudního řádu se v rozporu s dosavadní judikaturou nezabývaly. Krajský soud navíc v odvolacím řízení postupoval podle § 150 občanského soudního řádu, aniž jim umožnil se k takovému postupu vyjádřit. Takovým postupem bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud opakovaně judikuje, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. 4 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301)]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.)].
7. Navíc v nyní posuzované věci každý ze stěžovatelů požaduje náhradu nákladů řízení ve výši 41 516,32 Kč, což představuje ve vztahu ke každému konkrétnímu stěžovateli částku v bagatelní výši (bez ohledu na to, že v souhrnné výši jde o částku 249 097,92 Kč). Zdrženlivost Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech týkajících se (výhradně) nákladů řízení je dána rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem bylo nahrazováno judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 270/24). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (viz již shora zmíněné stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24).
8. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že rozhodující soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vysvětlily, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť úspěch účastníků řízení byl srovnatelný. Poukázaly mimo jiné na to, že výsledkem řízení je zřízení nezbytné cesty v rozsahu odlišném od žalobního návrhu i od stanoviska vedlejší účastnice, přičemž výše náhrady byla určena částkou 19 500 Kč za každý panující pozemek, která neodpovídá ani původnímu návrhu stěžovatelů, ani požadavku vedlejší účastnice. V řízení nevyšlo najevo, že by některý z účastníků postupoval obstrukčně či zjevně neochotně jednat, a to jak v době před podáním žaloby, tak i při nařízených soudních jednáních. Účastníci řízení se naopak prokazatelně pokoušeli o řešení smírnou cestou. Vedlejší účastnice sice na jedné straně argumentovala neopodstatněností nároku na zřízení nezbytné cesty pro hrubou nedbalost stěžovatelů (v tomto bodě řízení byla neúspěšná), na druhé straně se však dovolávala co nejmenšího záboru služebného pozemku ke zřízení nezbytné cesty a spolu s tím kladla důraz na výši úplaty, kdy návrhy stěžovatelů v tomto ohledu považovala za podhodnocené. Stěžovatelé však rovněž upravovali výši nabízené úplaty od 1 430 Kč, poté 2 500 Kč a naposledy 13 600 Kč za každého z nich. Proto byli neúspěšní stěžovatelé i vedlejší účastnice.
9. Krajský soud i při zmínění § 142 odst. 3 občanského soudního řádu zdůraznil, že směrodatným hlediskem při rozhodování o náhradě nákladů řízení byl předmět řízení a že v posuzovaném případě šlo o kumulaci peněžitého a nepeněžitého plnění, kdy oba nároky bylo třeba posuzovat ve vzájemných souvislostech, nikoli izolovaně. To okresní soud správně učinil, když proti sobě mechanicky nestavěl úspěch či neúspěch účastníků ve vztahu ke dvěma kumulativně uplatněným nárokům izolovaně, nýbrž hodnotil všechna podstatná kritéria ve vzájemných souvislostech.
10. Shledaly-li rozhodující soudy, že stěžovatelé ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení za situace, kdy žádný z účastníků neměl ve věci převážný úspěch a kdy okolnosti případu neodůvodňovaly výjimečný postup, nelze v takovém jejich postupu spatřovat žádné znaky neústavního pochybení. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a podložena i konkrétním vyhodnocením procesních úspěchů či neúspěchů stran.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelů, že jim krajský soud neposkytl prostor vyjádřit se k použití moderačního práva (§ 150 občanského soudního řádu) v předmětné věci. Proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu podali odvolání pouze stěžovatelé. Krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a své moderační právo využil toliko u náhrady nákladů odvolacího řízení. Poukázal na to, že i když se vedlejší účastnice ubránila odvolání a formálně vzato by jí náleželo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v odvolacím řízení, využil svého moderačního práva a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků, a to s přihlédnutím k charakteru sporu a k postojům účastníků před a po zahájení řízení, kdy každá ze stran projevila ochotu ze svých požadavků postupně ustupovat.
12. Krajský soud tak využil svého moderačního práva toliko ohledně nákladů odvolacího řízení, navíc toto právo uplatnil ve prospěch stěžovatelů, proto jen stěží takovým jeho postupem mohlo dojít k porušení jejich práv, tím spíše práv ústavně zaručených. Navíc stěžovatelé ani v ústavní stížnosti neuvádějí, co by mělo být obsahem jejich vyjádření a co by tedy mělo případné jejich vyjádření na použití moderačního práva u nákladů odvolacího řízení v jejich prospěch změnit.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu