Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem, sídlem [adresa] proti vyrozumění státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové č. j. 2KZV 8/2024-407 ze dne 28. dubna 2026 a sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV č. j. KRPH-73962-1457/TČ-2022-050080 ze dne 18. února 2026, za účasti Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá vyslovení protiústavnosti v záhlaví uvedeného postupu Krajského státní zastupitelství v Hradci Králové (krajské státní zastupitelství) a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV (policejní orgán) s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Požaduje, aby Ústavní soud zakázal krajskému státnímu zastupitelství a policejnímu orgánu v pokračování v porušování práv a Krajskému soudu v Hradci Králové (krajský soud), který věc vede pod sp. zn. 6 T 4/2026, přikázal obnovit stav před porušení práv tak, že krajský soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření.
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro spáchání zločinu podvodu podle § 2098 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2025 a pro spáchání pokusu přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku ve stádiu pokusu.
3. V rámci přípravného řízení byl proveden výslech svědka v Maďarsku prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu (EVP). Ačkoli státní zástupce krajského státního zastupitelství výslovně požadoval umožnění účasti obhájce stěžovatele, Maďarsko účast obhájce s odkazem jejich vnitrostátní úpravu nepřipustilo. Obhájce stěžovatele proto navrhl zopakování nebo doplnění výslechu svědka v přípravném řízení.
4. Policejní orgán stěžovateli sdělil, že výslech k návrhu obhajoby nezopakuje ani nedoplní, neboť provedený výslech je dostatečným podkladem pro posouzení meritorních skutečností a účel přípravného řízení byl naplněn. Upozornil na nedostatky v postupech maďarské strany při implementaci směrnice o EVP.
5. Stěžovatel proto podal podnět k přezkumu postupu policejního orgánu podle § 157a trestního řádu. Státní zástupce dozorového krajského státní zastupitelství neshledal podnět stěžovatele důvodným. Ztotožnil se s důvody policejního orgánu k dostatečnosti výslechu a naplnění účelu přípravného řízení. Dodal, že další úkony nemají věcné opodstatnění a vedly by k prodloužení vyšetřování, přitom rozhodné okolnosti byly objasněny.
6. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na právní pomoc v řízení od počátku řízení. Pochybení policejního orgánu a krajského státního zastupitelství spatřuje v tom, že nezajistily účast obhájce stěžovatele při výslechu svědka, a to ani v minimálním standardu tak, že by mu umožnily klást svědkovi dotazy alespoň distančně. Ani jeden z orgánů nijak konkrétně neodůvodnil, proč obhájce nebyl k výslechu připuštěn. Šlo přitom o stěžejní a jedinečný výslech, který nelze odkládat s odkazem na dokazování v hlavním líčení. Z napadeného postupu neplyne ani to, co brání provedení výslechu svědka formou videokonferenčního hovoru. Dále spatřuje pochybení orgánů v tom, že neumožnily ani opakovaný výslech nebo jeho doplnění distanční formou skrze předem formulované otázky. Konečně namítá, že hodnotily výslech svědka jako procesně použitelný a poskytující dostatečný podklad pro posouzení meritorních skutečností. Jelikož byla již obžaloba podána, má stěžovatel za to, že je nutné věc vrátit státnímu zástupci krajského státního zastupitelství k došetření.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podstatou ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.
9. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli "rozhodnutí" dílčí, i kdyby byla sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Výjimky z tohoto pravidla spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, za kumulativního splnění dvou podmínek: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod se omezuje jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto. Jinými slovy, taková otázka by již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna. Tak tomu v této věci není.
10. Ústavní soud zásadně nezasahuje proti činnosti orgánů činných v trestním řízení do probíhajícího řízení. Sám stěžovatel upozorňuje, že již byla podána obžaloba. V procesu, který byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Lze oprávněně předpokládat, že stěžovatel bude mít efektivní příležitost svá práva v jednotlivých stadiích soudního řízení uplatnit (včetně práva uvádět výhrady proti postupu policejního orgánu či státního zastupitelství, proti samotným důkazům a právnímu hodnocení věci či práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů) (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1478/08, II. ÚS 2940/17, II. ÚS 2183/18 nebo II. ÚS 3505/20). Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné, svou povahou předčasné. O tak mimořádnou situaci, která by odůvodňovala výjimku z nepřípustnosti, zde nejde.
11. Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 2026
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka