Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatel Y. M. F. M., t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 29. 4. 2026 č. j. 14 To 167/2026-85 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 3. 2026 č. j. 4 Nt 514/2026-21, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin teroristického útoku podle § 311 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), d) trestního zákoníku za užití § 313 trestního zákoníku a pro zvlášť závažný zločin účast na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
3. Okresní soud v Pardubicích (okresní soud) usnesením ze dne 24. 3. 2026 č. j. 4 Nt 514/2026-21 rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, (krajský soud) usnesením ze dne 29. 4. 2026 č. j. 14 To 167/2025-85 stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu zamítl jako nedůvodnou.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítané porušení citovaných základních práv shledává v rozhodnutích o jeho vzetí do vazby, která podle něj vycházela z neopodstatněných skutečností a která nerespektovala základní zásady vazebního omezení osobní svobody
5. Stěžovatel tvrdí, že policie nemá podezření, že stíhané činy spáchal on, podložené jasnými důvody. Není tedy splněna zákonná podmínka pro jeho vzetí do vazby. Omezení osobní svobody podle něj nelze odůvodnit subjektivními úvahami dovozujícími jeho propojení se skutkem, který spáchal někdo jiný. Vzdálené indicie na osobní automobily, které se měly pohybovat v okolí místa činu, kontakty na další obviněné, příslušnost stěžovatele k propalestinskému hnutí vedoucího kampaň proti obchodní společnosti Elbit a zájem o jeho aktivity by podle stěžovatele mohly odůvodnit další prověřování, nelze jimi však odůvodnit napadená rozhodnutí. Stěžovatel má údajně na dobu spáchání skutku alibi. Orgány činné v trestním řízení však izolované skutečnosti obecného rázu vyhodnotily ve stěžovatelův neprospěch.
Vlastní posouzení
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].
8. Institut vazby, jakožto institut zajištění osoby, spadá svojí povahou do trestního práva procesního a nikoliv hmotného [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)]. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro uznání vinným (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3301/19). Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti nikoli jistoty, jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2023 sp. zn. I. ÚS 2663/23, usnesení ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). Smyslem vazebního zasedání nepochybně není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení. S ohledem na běh lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vazbě to ostatně ani není fakticky možné.
9. Stěžovatel namítá, že proti němu neexistují důkazy, které by ospravedlňovaly jeho stíhání. Indicie, které jsou v napadených usnesením uvedeny, se snaží v ústavní stížnosti vylíčit tak, že by mohly stejně tak nasvědčovat jeho nevině, kterou by měly orgány činné v trestním řízení presumovat. Ústavní soud konstatuje, že zásada presumpce neviny, podle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny však neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc. I proto pro vážné zásahy do základních práv osob v rámci trestního řízení (jako je vazba, zajištění finančních prostředků či domovní prohlídka) je ze strany soudů třeba uvést argumentaci svědčící o důvodném podezření vůči příslušné osobě, a ta pak nemůže být považována za porušení zásady presumpce neviny.
10. Obecné soudy v posuzované věci odlišily argument vážným podezřením od tvrzení o vině ze spáchání trestného činu takovým způsobem, jaký je v rozhodnutích o vazbě obvyklý. Vysvětlily, na základě jakých skutečností považují podezření o vazbách stěžovatele na stíhanou trestnou činnost za důvodné, a proč shledaly jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu nezbytným. Své závěry přitom založily na konkrétních skutečnostech.
11. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a z něhož byl obviněn, byl spáchán stěžovatelem, a zda má všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu teroristického útoku podle § 311 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a), d) trestního zákoníku za užití § 313 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, které toto důvodné podezření u stěžovatele v daném stadiu trestního řízení zakládají. Okolnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu