Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROVOLOGISTIK CZ Group, SE, sídlem [adresa] Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 115/2020-42 ze dne 30. 6. 2022, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 5. 4. 2017, č. j. 18692-2/2017-900000-304.1, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2020, č. j. 45 Af 12/2017-62 tak, že se zamítá. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuta. Z napadeného usnesení se podává, že v projednávané věci nebyly uplatněny žádné skutečné kasační důvody. Podání nazvané jako kasační stížnost podle Nejvyššího správního soudu nijak nereagovalo na napadený rozsudek krajského soudu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v kasační stížnosti jsou celé strany textu převzaty z žaloby, pročež míří proti rozhodovacím důvodům žalovaného správního orgánu. Taková kasační stížnost je podle Nejvyššího správního soudu nepřípustná, neboť se jedná o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s.
Stěžovatelka s těmito závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a má za to, že v její věci došlo k porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces. Stěžovatelka v rámci kasační stížnosti uvedla konkrétní důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za nezákonné a tyto subsumovala pod konkrétní zákonná ustanovení. Nejvyšší správní soud tak měl dle jejího názoru ústavní stížnost projednat.
III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (resp. jiného zásahu orgánu) veřejné moci z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud si vyžádal související spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 45 Af 12/2017. Po seznámení se jak se správní žalobou, tak i s kasační stížností, dospěl Ústavní soud k názoru, že napadené usnesení Nejvyššího správního soudu lze považovat za ústavně konformní. Je tomu tak jednak proto, že mezi stěžovatelkou podanými opravnými prostředky panuje v podstatě shoda, ale především proto, že stěžovatelka se v kasační stížnosti nijak nevymezuje vůči rozsudku krajského soudu. Jedinou zmínkou je tvrzení nezákonnosti napadeného rozsudku krajského soudu. Z něj se přitom na str. 6 a 7 podává, proč nelze dodatečným doplněním přepravních dokladů zhojit porušení povinnosti dopravovat vybrané výrobky s náležitými doklady. Vůči této argumentaci se stěžovatelka nijak nevymezila a setrvala na svých žalobních tvrzeních. Úkolem Nejvyššího správního soudu však není opětovné projednání správní žaloby, ale přezkoumání správnosti postupu krajského soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu