II. ÚS 1859/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením přiznal stěžovateli jako ustanovenému procesnímu opatrovníkovi odměnu a hotové výdaje za zastupování osoby omezené ve svéprávnosti podle § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") v celkové výši 7 078,50 Kč.

3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení městského soudu potvrdil.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel v souladu s poučením poskytnutým krajským soudem dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů při určení jeho odměny jako ustanoveného procesního opatrovníka. Namítá, že předmětem řízení bylo schválení právního jednání, které bylo ocenitelné penězi. Stěžovatel podotýká, že v této věci nebylo rozhodováno o svéprávnosti opatrované ani o jiné opatrovnické agendě, u které by nebylo objektivně možné tarifní hodnotu stanovit podle hodnoty věci. Činnost stěžovatele spočívala v prostudování a zhodnocení předložených právních jednání tak, aby zjistil, zda je jejich učinění v zájmu opatrované. Stěžovatel proto svoji odměnu vypočetl v souladu s § 8 odst. 1 ve spojení s § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za tarifní hodnotu považoval výši celkového peněžitého plnění obsaženého ve schválených právních jednáních a určil, že tarifní hodnota činí 9 843 160 Kč. Při aplikaci § 7 advokátního tarifu tak odměna za jeden úkon právní služby měla činit 47 700 Kč. Za uplatněné čtyři úkony právní služby tedy stěžovateli měla náležet odměna v celkové výši 232 501,50 Kč včetně DPH.

6. Městský soud však odměnu stěžovatele stanovil podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu a přiznal mu odměnu ve výši 7 078,50 Kč včetně DPH. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že byl osobě omezené ve svéprávnosti ustanoven jako opatrovník podle § 460 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), které je systematicky zařazeno mezi ustanovení o opatrovnictví člověka. Skutečnost, že § 460 občanského zákoníku je zařazen mezi ustanovení o opatrovnictví člověka nemůže sama o sobě určovat předmět řízení ani tarifní hodnotu poskytnuté právní služby. Předmětné ustanovení upravuje důvod, pro který může být člověku jmenován opatrovník, nikoliv předmět řízení, v němž opatrovník následně vykonává právní služby. Předmětem posuzovaného řízení nebyla standardní statusová opatrovnická věc, nýbrž schválení konkrétního právního jednání opatrované osoby, jehož hodnota byla penězi nejen vyjádřitelná, ale také vyjádřená. Pro účely advokátního tarifu proto nebylo rozhodné, z jakého ustanovení občanského zákoníku vyplýval důvod ustanovení opatrovníka, ale jaký byl skutečný předmět řízení.

7. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (viz nálezy ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21, ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23, ze dne 25. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 3292/24, ze dne 2. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 572/24 a ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 a další) rozebíral vztah § 8 a § 9 advokátního tarifu a opakovaně zastává názor, že je-li možné předmět řízení penězi ocenit, je nutné postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Ústavní soud vyslovil, že ze systematiky advokátního tarifu je zřejmé, že § 9 advokátního tarifu je v jistém smyslu "zbytkovým" ustanovením, které se pro výpočet odměny použije ve všech ostatních případech, kdy předmět právní pomoci není možno podřadit pod jiné ustanovení advokátního tarifu.

8. Legitimní očekávání stěžovatele v posuzované věci vycházelo ze zákonného rámce, podle kterého je-li předmětem řízení věc či právo ocenitelné penězi, je nutno aplikovat § 8 advokátního tarifu, když použití paušální tarifní hodnoty podle § 9 advokátního tarifu přichází v úvahu pouze tehdy, nelze-li tarifní hodnotu určit jinak. Soudy se však svévolně odchýlily od aplikace kogentního § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nesprávně aplikovaly § 9 advokátního tarifu, byť v tomto řízení byla hodnota věci oceněna prostřednictvím hodnoty schvalovaných právních jednání. V posuzované věci byla předmětem řízení věc, resp. právo penězi ocenitelné, a sice schválení (již oceněných) právních jednání. Stěžovatel při vyčíslení své odměny postupoval v souladu s advokátním tarifem a judikaturou Ústavního soudu a legitimně očekával přiznání odměny podle § 8 advokátního tarifu ve výši 232 501,50 Kč. Soudy však stěžovateli přiznaly pouze 7 078,50 Kč s odkazem na § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s kogentní povahou § 8 advokátního tarifu, ani s rozsáhlou a ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Pouhý odkaz na systematické zařazení ustanovení občanského zákoníku nemůže nahradit ústavně konformní výklad advokátního tarifu. Stěžovatel považuje takový postup za zjevný projev libovůle. Poukazuje na to, že k obdobnému závěru dospěl Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3315/20 (N 13/104 SbNU 114). Stěžovatel dovozuje, že rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že projednávaná věc není pouze individuálním sporem o výši odměny za výkon funkce soudem ustanoveného opatrovníka, nýbrž jde o rozsáhlý systémový spor, na jehož vyřešení existuje celospolečenský zájem.

9. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud sice byl k okamžiku vydání rozhodnutí o jeho dovolání vázán usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026 sp. zn. 31 Cdo 3205/25, avšak v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238)] měl samostatně posoudit, zda je dovolání ústavně řádně podané před přijetím tohoto usnesení, což však neučinil. Postupem Nejvyššího soudu tak bylo popřeno legitimní očekávání stěžovatele, založené na dosavadní rozhodovací praxi, které trvalo až do okamžiku publikace výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, trvalo tedy i v době podání dovolání. Stěžovatel dovozuje, že i tímto postupem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou. Stěžovatel je advokát, a proto v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 90/2015 Sb.) nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná (viz sub 22) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

12. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 či ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 2948/25).

13. Ústavní soud předesílá, že ve vztahu k určování mimosmluvní odměny na základě advokátního tarifu zůstává zdrženlivý [viz nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (N 163/96 SbNU 88, č. 302/2019 Sb.), body 24 až 28]. Porušení základních práv nelze spatřovat bez dalšího jen v tom, že advokáti jsou pověřeni ve veřejném zájmu činností, kterou vykonávají za sníženou odměnu, hrazenou jim státem, nebo dokonce bez nároku na odměnu. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že zátěž vyvolaná takovým druhem práce (tedy práce ve veřejném zájmu, za sníženou odměnu nebo bez nároku na odměnu) musí být kompenzována a musí být přiměřená [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (body 29 a 39), ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (N 15/98 SbNU 116), bod 13, nebo ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 (N 37/99 SbNU 11), bod 12, usnesení ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2951/24].

14. Jakkoliv lze v oblasti práv hospodářských (kam náleží i práva advokáta zaručená čl. 26 Listiny) přiznat zákonodárci mnohem větší prostor k uplatnění své politické vůle, než je tomu např. v oblasti občanských a politických práv, i zde se musí vyvarovat libovůle a jím eventuálně zvolená kritéria odlišení musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19, body 41 a 42, dále též usnesení ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2951/24).

15. V předmětné věci krajský soud v napadeném usnesení vysvětlil, že v této věci nešlo o posuzování vztahu mezi § 8 odst. 1 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu, jak namítal stěžovatel, ale o aplikaci § 9 odst. 2 advokátního tarifu s jeho specifickou tarifní hodnotou (do 31. 12. 2024 ve výši 5 000 Kč a od 1. 1. 2025 ve výši 10 000 Kč). Krajský soud poukázal na to, že městský soud v usnesení ze dne 19. 9. 2024 č. j. 24 P 10/2023-229 uvedl, že opatrovník je ustanovován podle § 460 občanského zákoníku (§ 37 z. ř. s.) kvůli hrozbě střetu zájmů hmotněprávního opatrovníka M. V. se zájmem zastoupené J. P. (zemřelé). Ustanovení § 460 občanského zákoníku je přitom součástí třetího dílu hlavy III. části první občanského zákoníku vztahující se k opatrovnictví člověka, tj. již s ohledem na systemizaci občanského zákoníku nelze tvrdit, že ustanovení procesního opatrovníka podle § 460 občanského zákoníku nespadá pod § 9 odst. 2 advokátního tarifu v té jeho části, v níž jde o věci opatrovnické (§ 460 občanského zákoníku je součástí ustanovení hmotného práva o zákonném zastoupení a opatrovnictví člověka). Úkolem opatrovníka bylo také "jen hlídat případný střet zájmů mezi hmotněprávní opatrovnicí (dcerou opatrované) a opatrovanou, což je výrazně obecnější vymezení než to, že by se měl zabývat cenou podle jednotlivých právních jednání, když vše ve spolupráci se svým advokátem připravila hmotněprávní opatrovnice a ustanovený procesní opatrovník nic nezjišťoval ani nedojednával, jen hlídal (měl hlídat) případnou kolizi zájmů, a i v tomto smyslu je tak mnohem logičtější podřazení odměny pod § 9 odst. 2 advokátního tarifu". Požadavek na odměnu přesahující 232 000 Kč považoval krajský soud v hrubém rozporu s dobrými mravy, když s ohledem na obsah spisu ustanovený procesní kolizní opatrovník v podstatě ve věci "nic neudělal". Sám stěžovatel žádné podání do spisu neučinil a jeho přínos byl čistě formální (viz zejména převzetí a seznámení se s věcí a stručná vyjádření při jednáních). Snahu stěžovatele získat částku přes 232 000 Kč za téměř nulovou činnost považoval krajský soud za pokus o zjevné zneužití práva, což podle § 8 občanského zákoníku nepožívá právní ochrany.

16. V posuzované věci byla odměna stěžovatele vypočtena podle pravidel, která byla předem očekávatelná. V situaci, kdy je znění § 9 odst. 2 advokátního tarifu jednoznačné, nemohl stěžovatel při ustanovení kolizním opatrovníkem spoléhat na to, že jeho odměna za zastupování osoby omezené ve svéprávnosti bude vycházet z hodnoty schvalovaného právního jednání (které podle stěžovatele bylo penězi ocenitelným) a bude stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatel ostatně sám v ústavní stížnosti uvádí, že "jeho činnost spočívala v prostudování a zhodnocení předložených právních jednání tak, aby zjistil, zda je jejich učinění v zájmu opatrované". Nechtěl-li stěžovatel vykonávat svoji funkci kolizního opatrovníka, mohl ji odmítnout.

17. Ústavní soud dodává, že krajský soud v napadeném usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že určení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, které požadoval stěžovatel, nepřichází v úvahu, neboť § 9 odst. 2 advokátního tarifu je ve vztahu speciality k § 8 advokátního tarifu. Tarifní hodnota a z ní odvozená odměna za zastupování v řízeních uvedených v § 9 odst. 2 advokátního tarifu je dána specifickým charakterem tam uvedených řízení, která spadají do okruhu tzv. řízení nesporných, vyšší měrou zranitelných skupin účastníků řízení, a proto v nich na výši případného majetkového plnění, i když je někdy jejich předmětem (například též u výživného pro děti), nezáleží (srov. usnesení ze dne 7. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2649/25). Závěry krajského soudu proto považuje Ústavní soud za ústavně souladné.

18. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3315/20 neshledal Ústavní soud v předmětné věci případným, neboť tento se týkal přiznání odměny advokátovi jakožto zmocněnci poškozených a byl vydán za odlišných skutkových okolností.

19. Ústavní soud dále konstatuje, že ani Nejvyššímu soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako objektivně nepřípustné, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že dovolání směřující proti rozhodnutí soudu o určení výše odměny ustanoveného zástupce není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, za které soudní praxe považuje i rozhodnutí o odměně a náhradě nákladů ustanovenému zástupci. V této souvislosti Nejvyšší soud poukázal na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2026 sp. zn. 31 Cdo 3205/2025, v němž se zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odměně advokáta ustanoveného účastníku řízení jako zástupce nebo opatrovník ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud za účelem sjednocení výkladu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. uzavřel, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odměně advokáta ustanoveného podle § 29 o. s. ř. či podle § 30 o. s. ř., není dovolání objektivně přípustné. Rozhodoval-li Nejvyšší soud v předmětné věci o dovolání stěžovatele po vydání uvedeného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, kterým byl sjednocen výklad zákonného ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je logické, že k uvedenému rozhodnutí při interpretaci v úvahu přicházejících ustanovení přihlédl, zvláště když i sám stěžovatel uvádí, že byl "vázán usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu".

20. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 není ve vztahu k nyní posuzované věci případný. Uvedený nález vychází z úvahy, že v horizontálních právních vztazích se zpravidla uplatní zásada incidentní retrospektivity judikaturního odklonu, přičemž změněný právní názor bude aplikován na všechna již probíhající a v budoucnu zahájená řízení. Ústavní soud v uvedeném nálezu dodal, že při aplikaci nového právního názoru je však vždy nutné zvážit, zda retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře nepůsobí v konkrétním případě příliš tvrdě vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury. V předmětné věci však nejde o horizontální vztah, navíc nejde ani o změnu právního názoru, ale o sjednocení stávající nejednotné rozhodovací praxe. S ohledem na to nelze považovat postup Nejvyššího soud za protiústavní.

21. Nejvyšší soud současně v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že okolnost, že krajský soud poskytl účastníkům nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá [srov. nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N 210/51 SbNU 627)]. Nebylo-li v předmětné věci dovolání ze zákona přípustné, počala stěžovateli běžet lhůta k podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí krajského soudu. S ohledem na vadné poučení o přípustnosti dovolání poskytnuté krajským soudem v napadeném usnesení však považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele za včas podanou.

22. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu