Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské se sídlem [adresa] Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2020 č. j. 28 Cdo 612/2020-528, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2019 č. j. 57 Co 74/2019-508 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. 10. 2018 č. j. 12 C 193/2015-465, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatelka dále namítá porušení zákazu diskriminace zaručeného čl. 14 Úmluvy a porušení základních principů zakotvených v čl. 1 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v pozdějším znění (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.), určení, že stát je vlastníkem pozemků parc. č. [parcela], parc. č. st. 214 (jehož součástí je stavba č. p. [č.p.]), parc. č. [parcela], parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 (jehož součástí je stavba č. p. [č.p.]) a parc. č. [parcela] v katastrálním území [k.ú.]. Měla za to, že převod vlastnictví těchto pozemků na obec Rýžoviště pod sankcí absolutní neplatnosti vylučovaly blokační paragrafy zvláštních restitučních zákonů. Právní zájem stěžovatelky na posouzení věci spočívá v tom, že pokud by soudy v řízení o žalobě určily, že stát je vlastníkem těchto nemovitostí, stěžovatelka by vůči němu uplatnila nárok na jejich vydání. Okresní soud v Bruntále v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Obecné soudy dospěly k závěru, že ve vztahu k pozemkům parc. č. st. 214 a parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] stěžovatelka nebyla ani po část rozhodného období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, neboť dle v řízení učiněných zjištění vlastnické právo k těmto nemovitostem bylo vloženo (a přešlo) ve prospěch obce Ryžoviště již dne 7. 3. 1940 a stěžovatelka svůj nárok k těmto pozemkům neuplatnila postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Ohledně těchto nemovitostí tedy stěžovatelka není oprávněnou osobou (§ 3 zákona č. 428/2012 Sb.), a není tudíž ani aktivně legitimována k požadovanému určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Ve vztahu k pozemkům parc. č. [parcela], parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.], jež v roce 1956 Náboženská matice darovala Československému státu, stěžovatelka věcnou legitimaci k podání určovací žaloby nepostrádá (byla původním vlastníkem těchto pozemků a pozemky přešly na stát v rozhodném období). Tyto předmětné pozemky ovšem za splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví obce Ryžoviště, na čemž nemohl nic změnit ani § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako "zákon č. 229/1991 Sb.").
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti závěrům obecných soudů, u nichž je dle stěžovatelky nesporné, že stěžovatelka byla alespoň po část rozhodného období jejich vlastníkem a své vlastnické právo pozbyla až v padesátých letech dvacátého století úkony Náboženské matice, nebrojí proto proti závěrům týkajícím se pozemku parc. č. [parcela]. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že tyto pozemky přešly v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. na obec Rýžoviště. Obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda předmětné pozemky mají charakter historického obecního či církevního majetku. Pokud se jednoznačně jednalo o historický církevní majetek, bylo třeba postupovat podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Náboženská matice v padesátých letech převedla na stát majetek stěžovatelky protizákonně, jedná se proto o majetkovou křivdu ve smyslu § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.
6. V posuzovaném případě dochází dle stěžovatelky ke kolizi jejího legitimního očekávání na vydání původního majetku, jehož byla v rozporu s demokratickými principy zbavena na úkor státu, a práva obce Rýžoviště na zachování současného vlastnického práva. S touto argumentací stěžovatelky se obecné soudy vůbec nevypořádaly a jejich závěry jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srv. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, sp. zn. II. ÚS 411/99, sp. zn. I. US 84/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06); Nejvyšší soud navíc vykládá nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 zcela nesprávně. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že restituční nárok nepodléhá ochraně zaručené čl. 11 Listiny.
7. Stěžovatelka dále považuje za zmatený závěr odvolacího soudu v bodu 20 napadeného rozsudku, ze kterého dle stěžovatelky vyplývá, že byla povinna uplatnit svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. ve vztahu ke všem pozemkům. Namítá, že pozemky parc. č. [parcela], parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] nebyly předmětem nacistické konfiskace. Závěr odvolacího soudu, že v roce 1956 nebyla vlastníkem předmětných pozemků, neodpovídá dle stěžovatelky provedenému dokazování.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Ústavní soud v tomto rozsahu posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy již všechny uvedené argumenty vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně odkazů na dle stěžovatelky relevantní judikaturu.
12. Předně je třeba zdůraznit, že ve vztahu k pozemkům parc. č. [parcela], parc. č. st. 215, parc. č. st. 216 a parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.], dospěly všechny obecné soudy k závěru, že byly alespoň část období ve vlastnictví stěžovatelky a že úkony Náboženské matice v padesátých letech skutečně došlo k majetkové křivdě ve smyslu § 5 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. (k argumentaci odvolacího soudu v tomto směru viz body 22 a 33 napadeného rozsudku). Proti závěrům týkajícím se pozemku parc. č. [parcela] stěžovatelka nebrojí. Jediným sporným pozemkem co do výše uvedeného závěru stran jeho vlastnictví stěžovatelkou po dobu alespoň části rozhodného období proto zůstává pozemek parc. č. [parcela], u nějž k tomuto skutkovému závěru dospěl odvolací soud a Nejvyšší soud jeho zjištění aproboval. Odvolací soud svůj skutkový závěr odůvodnil, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů vyjma excesů, o který se v posuzované věci nejedná.
13. U předmětných pozemků obecné soudy vysvětlily, že ačkoli Náboženská matice tyto pozemky protiprávně darovala státu, pozemky za splnění podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly k 24. 5. 1991 na obec Rýžoviště ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Omezení nakládání s nemovitostmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě. Bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo zvoleno řešení nezahrnující obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.
14. Ústavní soud závěry obecných soudů shledává z ústavního hlediska udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, a to ani v restitučních věcech. Se stěžovatelkou citovanou judikaturou se již obecné soudy vypořádaly, Ústavní soud tedy pouze opakuje, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, sp. zn. II. ÚS 411/99 a sp. zn. I. US 84/05, ani usnesení sp. zn. III. ÚS 630/06 závěrům obecných soudů neodporují.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu