Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. E. W., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 204/2026-306 ze dne 12. května 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 256/2025-261 ze dne 5. listopadu 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 376/2021-234 ze dne 28. dubna 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, a České republiky - Akademie věd České republiky, sídlem [adresa] Praha 1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost vydat vedlejší účastnici vzorky měsíčního prachu z měsíčních expedic Luna 16 (rok 1970), Luna 20 (rok 1972), Luna 24 (rok 1976), měsíc cca 1 g úlomky hornin, minerálů a skla o velikosti okolo 0,1 mm, stav: cca 1 g prachu umístěný v 15 skleněných ampulích a jedné plastové vzorkovnici.
3. Městský soud v Praze ("odvolací soud") nevyhověl odvolání stěžovatelky a napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
4. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením následně odmítl jako nepřípustné.
Argumentace stěžovatelky
5. Zaprvé, stěžovatelka namítá, že skutkové a právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podle ní tak obecné soudy podstatnou část svých rozhodnutí založily na úvahách, které nevyplývají z provedeného dokazování a nemají podklad v žádném z provedených důkazních prostředků.
6. Zadruhé, obecné soudy podle stěžovatelky zatížily řízení vadou tzv. opomenutého důkazu, když označily důkaz získaný z potvrzení Institutu obecné historie Ruské akademie věd ze dne 9. dubna 2019 za nerelevantní. Tento důkaz naopak měl věrohodně prokázat, že právní předchůdkyně stěžovatelky měla nabýt předmětné vzorky do svého vlastnictví. Obecné soudy tak měly porušit její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že důkaz věcně nevypořádaly, a zároveň nevysvětlily, v čem je konkrétní důkaz nedůvěryhodný.
7. Zatřetí, stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že předmětné vzorky měla její právní předchůdkyně držet, přestože musela vědět, že se jedná o cizí věc. Z provedeného dokazování podle ní vyplývá pravý opak, a to, že vzorky po celá desetiletí držela v nikoli nepoctivém úmyslu.
8. Začtvrté, stěžovatelka namítá neprokázání vlastnického práva ze strany vedlejší účastnice. Podle ní tak stěžovatelka řádně neprokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby na vydání dotčených věcí.
9. Konečně stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je dále přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ačkoli vzorky měsíčního prachu nepochybně nepatří mezi věci, o které se vedou často soudní spory - i v celosvětovém měřítku se patrně jedná o zcela unikátní předmět soudního řízení - nedosahuje posuzovaný případ z hlediska práva přílišné složitosti vyžadující zvláštní námahu soudů. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v dotčené věci zcela v mantinelech ústavních kautel a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
13. Zaprvé, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá extrémní rozpor právních a skutkových závěrů s provedenými důkazy. Zejména odkazuje na některé závěry soudu svědčící o neexistenci tvrzené darovací smlouvy mezi právní předchůdkyní stěžovatelky a Akademií věd SSSR k předmětným vzorkům. Při konstatování vzniklého rozporu nicméně stěžovatelka cíleně přehlíží ucelený argumentační řetězec obecných soudů, který je v napadených rozhodnutích vždy přehledně uveden. Obecné soudy svůj závěr o neexistenci zmíněné darovací smlouvy založily na celé řadě dalších zjištění, nikoli pouze těch, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí. Za stěžejní důkazy pro závěr obecných soudů označil obvodní soud listiny s názvem "Akt o předání vzorků měsíčního prachu" ze dnů 30. dubna 1971, 14. června 1973 a 10. června 1977, kde byly přebírající osoby (včetně právní předchůdkyně stěžovatelky) označeny za osoby jednající jménem Československé akademie věd jako její pověřenci (bod 44 napadeného rozsudku obvodního soudu, bod 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). V postupu obecných soudů tak Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení.
14. Zadruhé, napadená rozhodnutí nejsou zatížena ani vadou tzv. opomenutého důkazu. Za opomenutý důkaz se považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. června 2004 či usnesení sp. zn. I. ÚS 924/24 ze dne 31. července 2024).
15. Tak tomu v dotčené věci zcela zjevně není. Obvodní soud se navrženým důkazem podrobně zabýval (viz bod 47 napadeného rozsudku obvodního soudu), nelze tedy v žádném případě hovořit o opomenutém důkazu.
16. Stěžovatelka v tomto ohledu ve skutečnosti usiluje o jiné hodnocení provedeného důkazu. V ústavní stížnosti tvrdí, že z dopisu Institutu obecné historie RAV ze dne 9. dubna 2019 vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatelky měla skutečně nabýt do jejího vlastnictví předmětné vzorky měsíčního prachu, s čímž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly. Tento závěr stěžovatelky nemá ale oporu v provedeném dokazování a v odůvodnění obvodního soudu. Ten v uvedeném bodě svého rozsudku podrobně a srozumitelně uvedl, proč předloženému důkazu nepřisvědčil. Předmětné odůvodnění zcela vyhovuje ústavněprávním požadavkům na řádně provedené dokazování a není úkolem Ústavního soudu tyto skutkové závěry přehodnocovat, pokud jsou logicky a srozumitelně vystavěny. Z těchto důvodů je proto nutné považovat i tuto námitku stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou.
17. Třetí námitka směřující k otázce mimořádného vydržení vlastnického práva je rovněž zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry obecných soudů, které jsou řádným a odpovídajícím způsobem odůvodněny (bod 71 napadeného rozsudku obvodního soudu). Navíc k výjimečnému zásahu do kompetence civilních soudů nepostačí, pokud by Ústavní soud případně hodnotil otázku existence nepoctivého úmyslu v případě mimořádného vydržení jinak. Ústavní soud není čtvrtou instancí v civilním soudnictví. S ohledem na ústavní dělbu moci proto musí dbát principu minimalizace zásahů do činnosti civilních soudů, které jsou lépe institucionálně vybaveny k hodnocení skutkové okolnosti jednotlivých sporů ohledně mimořádného vydržení předmětných věcí.
18. K obdobnému závěru došel Ústavní soud i při posouzení poslední námitky stěžovatelky. K prokázání aktivní legitimace vedlejší účastnice proto Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění obecných soudů, které se touto otázkou podrobně zabývaly (viz bod 60 napadeného rozsudku obvodního soudu a body 23 až 26 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
19. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu