Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti PRVNÍ CHODSKÁ STAVEBNÍ SPOLEČNOST, s.r.o, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Františkem Laštovkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem [adresa] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2012 č.j. 27 C 26/2011-77, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svým návrhem ze dne 15. 1. 2013 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým nebylo vyhověno jeho žalobě, jíž se domáhal vůči České republice. - Ministerstvu spravedlnosti částky 3 010 047 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 23 Cm 355/98.
Stěžovatel uvádí, že odvolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2012 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.11.2012 č.j. 27 C 26/2011-88 odmítnuto z důvodu zmeškání odvolací lhůty. (Od doručení tohoto usnesení patrně odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti.)
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. V dané věci je zřejmé, že stěžovatel proti ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 podal odvolání, které však bylo odmítnuto pro opožděnost. Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nápravy jím tvrzeného nesprávného postupu tohoto soudu však mohl dosáhnout v odvolacím řízení, pokud by proti napadenému rozsudku Obvodní soud pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2012 podal řádně a ve lhůtě odvolání. Za situace, kdy tento zákonný prostředek, který měl stěžovatel na ochranu svých práv k dispozici a byl o něm poučen, řádně nevyužil, není Ústavní soud s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadené rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 7. 11. 2012 o odmítnutí odvolání pro opožděnost bylo přípustné odvolání k Městskému soudu v Praze, o čemž byl stěžovatel řádně poučen. Stěžovatel neuvádí, zda této možnosti a s jakým výsledkem využil. Ve vztahu k posouzení stěžovatelem uplatněného návrhu na zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně jako nepřípustného však není tato okolnost významná. Vzhledem ke shora uvedenému, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj