II. ÚS 1905/08

Odůvodnění

I. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 7. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele - občana Ruské federace k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutky uvedené v zatýkacím rozkazu ze dne 23. 8. 2007, vydaného Soudem oblasti Sovetski města Brjansk (Rusko), a v přiložených extradičních materiálech Ruské federace, kvalifikovaných jako trestné činy nezákonná výroba, prodej nebo zaslání narkotik, omamných látek nebo jejich analogů podle § 228.1 odst. 3 písm. d) tr. zák. Ruské federace, čemuž odpovídá právní kvalifikace trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ČR. Dále městský soud rozhodl o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací. Městský soud v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že obsah extradičních materiálů ani okolnosti podávané z vlastních výpovědí stěžovatele nezavdávají důvody k opodstatněným pochybnostem, že by šlo o účelové, protiprávní postupy ruských orgánů činných v trestním řízení, motivovaných "pomstou" za to, že stěžovatel nebyl ochoten plnit roli zmanipulovaného svědka obžaloby v režii policie, a dovodil, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání stěžovatele, stanovené Evropskou úmluvou o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.).

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou, přičemž konstatoval, že závěr městského soudu, že byly splněny všechny stanovené podmínky a nebyly zjištěny žádné překážky, které by vydání bránily, je správný a je dostatečně odůvodněn.

Následně ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ČR bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrzené porušení svého práva na spravedlivý proces shledává zejména v tom, že obecné soudy ani ministr spravedlnosti dostatečně nepřezkoumaly skutkový stav věci a nezabývaly se okolnostmi, za kterých probíhalo v Ruské federaci trestní stíhání stěžovatele, které s velmi vysokou pravděpodobností nebude skýtat záruky dodržování základních práv obviněného v trestním řízení. Poukázal zejména na násilnosti příslušníků policie a ke svému tvrzení přiložil český překlad lékařské zprávy. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy ani ministr spravedlnosti při přezkoumání okolností vyšetřování vůbec nevzaly v úvahu tu skutečnost, že stěžovateli hrozí v Ruské federaci trest odnětí svobody v délce až 20 let, přičemž při kvalifikaci skutku podle norem trestního zákona ČR by mu za totéž jednání hrozil trest odnětí svobody nejvýše ve výměře 5 let, při kvalifikované skutkové podstatě maximálně 10 let. Z toho je dle názoru stěžovatele zřejmé, jak citelný zásah a závažné důsledky má rozhodnutí o povolení vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Dále navrhl, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto se Ústavní soud v daném případě zabýval otázkou, zda v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti a povolení vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Ke stěžovatelově námitce ohledně nedostatečného přezkumu skutkového stavu věci a okolností trestního stíhání stěžovatele v Ruské federaci ze strany obecných soudů a ministra spravedlnosti, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelovy námitky nejsou v tomto směru relevantní, neboť při rozhodování o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny podle § 397 odst. 1 tr. řádu příslušný soud pouze posuzuje otázku, zda je vydání přípustné z hlediska splnění právních podmínek. V tomto směru je soud povinen vycházet především z příslušné mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, přičemž musí zvažovat, zda neexistují překážky vydání. Jak již uvedl Městský soud v Praze, v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§ 391 a násl. tr. řádu) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.), která zavazuje jak Českou republiku, tak Ruskou federaci. Obecným soudům však nepřísluší zkoumat, zda trestní stíhání v cizině proti této osobě je důvodné nebo zmanipulované, jak tvrdí stěžovatel, a zda se tato osoba stíhaného trestného činu skutečně dopustila. Vlastní rozhodnutí o povolení vydání do ciziny je svěřeno ministru spravedlnosti. Toto rozdělení úloh je třeba chápat tak, že soud pouze zjišťuje, zda neexistuje právní překážka vylučující vydání, a pokud nikoli, je povinen rozhodnout, že vydání je přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 507/98 či III. ÚS 427/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

K námitce stěžovatele ohledně opomenutí skutečnosti, že mu ze strany policejních orgánů Ruské federace hrozí násilnosti, ponižující zacházení a nedodržování jeho základních práv jako obviněného v trestním řízení, Ústavní soud konstatuje následující. Jak Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva (dále "ESLP") se v minulosti několikrát zabývaly otázkou, zda je v souladu s čl. 3 Úmluvy extradice či vyhoštění stěžovatele smluvním státem Úmluvy do státu, o němž stěžovatel tvrdí, že v něm bude podroben mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, přičemž opakovaně zdůraznily, že "vydávající stát má podle Úmluvy jistou odpovědnost za možné následné špatné zacházení s vydaným jedincem a uvedly, že pokud stát vědomě vydá uprchlíka do jiného státu a existují podstatné důvody (substantial grounds) se domnívat, že mu hrozí nebezpečí mučení, ať už se jedná o trestný čin jakkoli závažný, je to jednoduše proti duchu a záměru článku 3." (Viz rozhodnutí ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering proti Spojenému království či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/02, N 54/30 SbNU str. 65).

V nyní posuzovaném případě však samotná tvrzení stěžovatele stran hrozby ponižujícího a násilného chování ze strany policejních orgánů Ruské federace a zmanipulovaného trestního stíhání vůči němu představují pouze obecně konstatovaná a nekonkrétní tvrzení, která ničím nedokládá. Stěžovatelem předloženou kopii českého překladu lékařské zprávy za takový důkaz považovat nelze. Ústavní soud rovněž za neopodstatněné považuje tvrzení stěžovatele ohledně hrozby nelidského a nepřiměřeně vysokého trestu odnětí svobody za výše popsané skutky kvalifikované jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Součástí protidrogové politiky každého státu je vedle prevence i trestněprávní postih nedovoleného obchodu s drogami a nekontrolovaného nakládání s nimi, přičemž razance a přísnost takového postihu závisí na konkrétních podmínkách daného státu, neboť najít funkční protidrogovou strategii je složité už pro to, že se jedná o průsečík složitých právních, politických a sociálních otázek. Navíc jak Česká republika, tak i Ruská federace jsou součástí celosvětového systému pro kontrolu zneužívaných omamných látek v rámci OSN, který se postupně rozvinul prostřednictvím přijetí řady mezinárodních smluv (např. Jednotná úmluva o omamných látkách (1961), Úmluva o psychotropních látkách (1971) či Úmluva o zákazu ilegálního obchodu s omamnými a psychotropními látkami (1988)), nad jejichž dodržováním dohlíží Mezinárodní výbor pro kontrolu drog (INCB) a jejichž závazky se promítají i do vnitrostátních trestněprávních norem týkajících se drogové problematiky. Z tohoto důvodu nelze mít za to, že by stěžovatel vydáním k trestnímu stíhání do Ruské federace, která za drogové delikty uplatňuje přísnější postih než Česká republika, byl vystaven hrozbě nelidského a ponižujícího trestu ve smyslu čl. 3 Úmluvy.

Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k tomu se již Ústavní soud samostatně nezabýval stěžovatelovým návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2008

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu