II. ÚS 1922/26: Výklad § 1042 občanského zákoníku a odmítnutí dovolání pro vady, kterými netrpělo

Odůvodnění

Stručné shrnutí podstaty nálezu

1. Ústavní soud se v nálezu zabývá dvěma problémy.

2. Zaprvé Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, aniž posoudil, zda je přípustné pro řešení jedné z položených právních otázek, neboť je považoval v tomto rozsahu za vadné, ač vadami netrpělo. Tím porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu jakožto jednu ze složek práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

3. Zadruhé soudy vyložily § 1042 občanského zákoníku tak, že umožňuje soudu, aby stěžovateli zakázal obracet se s podáními na orgány veřejné moci. Tento výklad není ústavně souladný a představuje porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny.

5. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě prvních čtyř vedlejších účastníků (žalobci) proti stěžovateli a poslednímu z vedlejších účastníků (bratr stěžovatele).

6. Okresní soud v Pardubicích napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zdržet se ve vztahu k žalobcům a k nemovitostem v jejich vlastnictví vedení jakýchkoli řízení nebo podávání návrhů nebo jiných podání, které vycházejí z odevzdací listiny okresního soudu sp. zn. DI 129/30 ze dne 1. července 1930 týkající se pohledávky A. K. ve výši 14 000 Kč a F. K. ve výši 11 500 Kč (výrok I), obdobnou povinnost uložil stěžovatelovu bratru (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až VI).

7. Stěžovatelův bratr se proti rozsudku okresního soudu nebránil. Výrok II a nákladové výroky v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelovým bratrem tak samostatně nabyly právní moci.

8. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem potvrdil výrok I a nákladové výroky v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelem (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

9. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelovo dovolání považoval zčásti za objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, zčásti za vadné, a ve zbylém rozsahu dovodil, že není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu.

Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že meritorně nezodpověděl otázky položené v dovolání.

11. Nejvyšší soud se podle stěžovatele odmítl zabývat zásadní dovolací otázkou, zda podání návrhu na vklad pravomocně nabytého zástavního práva je protiprávním jednáním, přestože tvrzená protiprávnost byla podstatou žaloby.

12. Rovněž se podle stěžovatele Nejvyšší soud odmítl zabývat otázkou, zda zákaz činit podání vycházející z odevzdací listiny nepředstavuje faktické znemožnění domáhat se dědictví a jeho soudní ochrany.

13. Nejvyšší soud podle stěžovatele založil odmítnutí dovolání na argumentu, že jeho argumenty byly příliš strohé, formulované pouze jednou či dvěma obecnými větami. Občanský soudní řád však nestanovuje žádný požadavek na minimální rozsah právní argumentace. Nejvyšší soud tak podle stěžovatele vytvořil formální podmínku, kterou zákon nezná, a použil ji jako důvod k odmítnutí meritorního přezkumu.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou. S dále uvedenou výjimkou je ústavní stížnost přípustná a byla podána oprávněným stěžovatelem.

15. Navzdory pochybnostem žalobců (bod 23 níže) byla ústavní stížnost podána včas. Podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky ("doručenky") založené ve spisu okresního soudu na č. l. 229 bylo usnesení Nejvyššího soudu doručeno stěžovateli (respektive v souladu s § 50b odst. 1 občanského soudního řádu jeho právní zástupkyni) 6. května 2026. Poslední den dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti tak připadl na 6. července 2026, což byl státní svátek (stejně jako 5. července 2026, což je datum, které za den doručení považovali žalobci). Ústavní stížnost doručená Ústavnímu soudu 7. července 2026, tedy nejbližší pracovní den, je proto včasná (§ 57 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu).

16. Okresní soud rozhodl o žalobě směřující proti stěžovateli a jeho bratru. Proti rozsudku však podal odvolání pouze stěžovatel. Výrok II a nákladové výroky v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelovým bratrem nepředstavují rozhodnutí o právech stěžovatele a ústavní stížnost tak proti nim byla podána někým zjevně neoprávněným. Navíc tyto výroky nebyly napadeny odvoláním a ústavní stížnost proti nim je tak rovněž nepřípustná.

Průběh řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a žalobců účastníků a rovněž spis okresního soudu. Bratra stěžovatele Ústavní soud k vyjádření nevyzýval. Týkaly se ho totiž pouze ty výroky napadených rozhodnutí, proti nimž musela být ústavní stížnost odmítnuta z důvodů vyložených výše v bodě 16.

18. Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na otázce neoprávněnosti zásahů do vlastnického práva žalobců, nikoliv na závěru, že by žalobcovo podávání návrhů na vklad mělo být protiprávní. Nadto nepřipadal podle Nejvyššího soudu meritorní přezkum této otázky vůbec v úvahu, neboť v dovolání chyběla jakákoliv relevantní právní argumentace.

19. Ohledně otázky, zda zákaz podávat podání vycházející z odevzdací listiny nepředstavuje faktické znemožnění domáhat se dědictví a jeho soudní ochrany, bylo dovolání odmítnuto pro vady, neboť strohá odpověď stěžovatele na tuto otázku (ostatně stejně jako u všech dalších vymezených otázek) v části IV dovolání neobsahovala řádně formulovaný dovolací důvod a dovolání tudíž nesplňovalo zákonem stanovené obligatorní náležitosti. Důvod dovolání se přitom má vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud však postrádal ve vymezení dovolacího důvodu (nejen) v této právní otázce uvedení, jakým způsobem (nesprávně) vyřešil danou právní otázku odvolací soud, a především pak vysvětlení, jak se řešení dané právní otázky odvolacím soudem mělo konkrétně promítnout do poměrů souzené věci. Stěžovatel konkrétně u této otázky nevysvětlil, jakým způsobem mělo být rozhodnutím nalézacích soudů porušeno jeho právo na dědictví či na soudní ochranu, svou argumentaci nijak nerozvedl, ani ji nepodložil rozhodovací praxí, nýbrž se omezil na jedinou větu, že jeho práva byla soudy zmařena. To, že Nejvyšší soud po stěžovateli vyžadoval řádné vymezení dovolacího důvodu, nepředstavuje podle Nejvyššího soudu přílišný formalismus, nýbrž zákonem stanovený postup. Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, navíc ze zákona povinně sepsané advokátem jako právním odborníkem, které ani zdaleka nesplňuje základní formální náležitosti vyžadované zákonem, nemůže být v dovolacím řízení meritorně přezkoumáno. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout.

20. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména body 23 až 27. Dále uvedl, že s ohledem na odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem ponechává posouzení správnosti svého postupu a právních úvah na úvaze Ústavního soudu.

21. Okresní soud odkázal na obsah spisu, zejména na odůvodnění napadených rozsudků okresního a krajského soudu. Dále uvedl, že tvrzenou existenci zástavního práva, jehož zápisu do katastru nemovitostí se stěžovatel opakovaně domáhá, se již v minulosti zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 111/2017, přičemž rozhodnutí v této věci jsou součástí spisu v posuzované věci. Okresní soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, případně zamítnout.

22. Žalobci předně poukázali na to, že ústavní stížnost mohla být podána opožděně, neboť stěžovatel v ní uvádí, že mu rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo doručeno 5. května 2026 a podle otisku podacího razítka na ústavní stížnosti zaslané žalobcům k vyjádření byla doručena Ústavnímu soudu až 7. července 2026.

23. Bez ohledu na uvedené považovali žalobci ústavní stížnost za zjevně neopodstatněný návrh. Stěžovatel podle nich pouze opakuje argumentaci obsaženou v dovolání a vyjadřuje nesouhlas s jeho odmítnutím, aniž by doložil zásah do některého z ústavně zaručených základních práv.

24. Stěžovatelovo tvrzení, že dovolání bylo odmítnuto pro přílišnou stručnost jeho odpovědí, podle žalobců neodpovídá obsahu napadeného usnesení. Nejvyšší soud podle nich nevytkl stěžovateli počet vět, nýbrž absenci řádně vymezeného dovolacího důvodu.

25. Žalobci upozorňují, že se pouze právně předepsaným způsobem brání proti protiprávním zásahům stěžovatele do jejich vlastnického práva, které spočívají zejména v opakovaném podávání návrhů vycházejících z neexistujícího práva.

26. Žalobci navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta a aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.

27. Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a poskytl mu možnost repliky.

28. Stěžovatel v replice uvedl, že žalobci stejně jako Nejvyšší soud nadřazují právní formalismus nad věcný obsah dovolacích otázek. Podle stěžovatele Nejvyšší soud založil napadené usnesení i vyjádření k ústavní stížnosti na formalismu nepřiměřeném i neodůvodněném, neboť občanský soudní řád nepředepisuje žádný rozsah pro odpovědi na dovolací otázky. K vyjádření okresního soudu stěžovatel upozornil na to, že podle vyjádření Nejvyššího soudu rozhodnutí okresního a krajského soudu nebyla založena na závěru, že by snad stěžovatelovo podání návrhu na vklad bylo protiprávním jednáním. Z toho stěžovatel dovozuje, že okresní soud mu uložil zákaz bezdůvodně, neboť kromě návrhu na vklad vůči žalobcům nic nečinil.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

29. Ústavní soud dospěl k závěru, že v rozsahu, v němž splňuje podmínky pro meritorní posouzení, je ústavní stížnost důvodná.

30. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. V řízení o ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí může Ústavní soud zkoumat pouze, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, či zda nepřijal výklad podústavního práva, který z ústavního hlediska neobstojí (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15, bod 20).

31. Ústavní soud se s ohledem na subsidiaritu hmotněprávního přezkumu zabýval nejprve problematikou práva na přístup k soudu. Dospěl přitom k závěru, že Nejvyšší soud stěžovateli odepřel přístup k soudu tím, že považoval dovolání za vadné, ač vytýkanou vadou netrpělo.

32. Ústavní soud v posuzované věci upřednostnil zájem na účinné ochraně základních práv stěžovatele a zrušil i rozsudky krajského a okresního soudu, neboť je zřejmé, že ani tato rozhodnutí z ústavního hlediska neobstojí (podobně srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2668/25 ze dne 12. listopadu 2025, body 35 a 36, nebo sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. prosince 2017, body 26 až 31). Obě rozhodnutí totiž vycházejí z výkladu § 1042 občanského zákoníku, který není ústavně souladný.

VI. a) Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vadu, kterou netrpělo

33. Je-li podáno dovolání řádně, měl by o něm Nejvyšší soud rozhodnout meritorně, nebo vysvětlit, proč nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Zásadně půjde o vysvětlení, že odvolací soud rozhodl v souladu s konkrétně vymezenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odlišné varianty jako závěr, že dovolatelova námitka je ve skutečnosti námitkou jiné vady řízení nebo že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí na posouzení právní otázky předestřené v dovolání, je třeba vnímat jako výjimky a pravidla pro jejich uplatnění vykládat restriktivně, neboť jsou-li pochybnosti o tom, zda lze věc ukončit procesním rozhodnutím, je třeba upřednostnit rozhodnutí meritorní (nález sp. zn. I. ÚS 785/23 ze dne 9. srpna 2023). Jiný postup by vedl k porušení práva na přístup k soudu (nález sp. zn. III. ÚS 2668/25 ze dne 12. listopad 2025, bod 21).

34. Ústavní soud při posuzování usnesení o odmítnutí dovolání pro vady vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Dále 4) uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval). A konečně 5) dovolací návrh. K uvedenému sledu kroků, výstižněji náležitostí, se jen poznamenává, že "krok" třetí a čtvrtý jsou řazeny v souladu se zněním § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, který (nelogicky) předřazuje důvod dovolání před přípustnost dovolání (viz též systematika úpravy dovolání), fakticky se nejprve posuzuje přípustnost a pak vymezení důvodu.

35. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně (nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017, bod 19). Tuto argumentaci, která se týkala vymezení předpokladů přípustnosti, lze analogicky uplatnit i na jiné náležitosti dovolání včetně vymezení dovolacího důvodu, o které šlo v posuzované věci.

36. Ústavní soud posoudil stěžovatelovo dovolání založené ve spisu na č. l. 185 až 187 z pohledu výše popsaného algoritmu přezkumu.

37. Stěžovatel v úvodu dovolání řádně označil napadené rozhodnutí (krok 1). Není výslovně uvedeno, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nicméně z textu v části I. Úvod i ze závěrečného dovolacího návrhu je zřejmé, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (krok 2). Dovolací návrh je obsažen v části VI. dovolání (krok 5).

38. Část III. dovolání nadepsaná Přípustnost dovolání obsahuje text, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny (krok 4). Tato část dále obsahuje 16 otázek označených čísly.

39. Část IV. dovolání nadepsaná Nesprávné posouzení právních otázek soudy je uvozena textem, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dále dovolatel postupně ke všem 16 otázkám uvádí stručný komentář, který má obvykle jednu nebo dvě věty.

40. Nejvyšší soud zjevně akceptoval způsob, jakým stěžovatel vymezil přípustnost dovolání, což je zřejmé i z toho, že u otázek 1, 3, 9, 10 a 12 uvedl, že dovolání pro jejich řešení není přípustné, neboť na nich není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (bod 9 napadeného usnesení).

41. Naproti tomu podle Nejvyššího soudu stěžovatel řádně nevymezil dovolací důvod, neboť sice formuloval právní otázky, avšak v odpovědích na tyto otázky se omezil toliko na strohé vyjádření nesprávnosti či nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu pouhou jednou či dvěma obecnými větami. Nejvyšší soud v dovolání postrádal jakoukoliv relevantní právní argumentaci týkající se těchto otázek. Z dovolání podle Nejvyššího soudu nebylo zřejmé, jakým způsobem tuto otázku (nesprávně) vyřešil odvolací soud, ani jak se řešení této otázky mělo konkrétně promítnout do poměrů souzené věci (bod 10 napadeného usnesení).

42. Posuzovaná věc je specifická tím, že rozhodnutí okresního i krajského soudu jsou založena na jediné právní otázce, jejíž řešení se projevuje ve výroku rozsudku. Jádrem posuzované věci je otázka, zda lze § 1042 občanského zákoníku vyložit tak, že umožňuje soudu zakázat jednotlivci obracet se s podáními na orgány veřejné moci. Okresní soud zjevně na tuto otázku odpověděl kladně, čemuž odpovídá výrok I jeho rozsudku. Krajský soud tento názor sdílel, neboť tento výrok potvrdil.

43. Stěžovatel s tímto právním hodnocením nesouhlasil. Tento nesouhlas vyjádřil v dovolání otázkou formulovanou slovy: "Je zákaz soudu adresovaný dědici, aby nepodával žádná podání vycházející z odevzdací listiny, faktickým mařením ústavně zaručených práv, práva na dědictví, práva na soudní ochranu, přístup k soudům apod., ve smyslu či. 11 a čl. 36 Listiny práv a svobod?"

44. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve vztahu k této otázce vymezil stěžovatel slovy: "Soudy zákazem podávat jakákoliv podání vycházející z odevzdací listiny fakticky maří elementárních lidská práva dovolatele - právo na dědictví, právo na soudní ochranu apod."

45. Z těchto formulací, ač stručných, je zřejmé, že za nesprávné právní posouzení stěžovatel pokládá právní závěr soudů, že § 1042 občanského zákoníku umožňuje uložit stěžovateli, aby se zdržel podání k orgánům veřejné moci, jak to učinil okresní soud ve výroku I svého rozsudku. Stěžovatel namítá, že tento právní názor je rozporný se základními právy. Z toho je zřejmé, že za správný považuje takový výklad § 1042 občanského zákoníku, který neumožňuje jednotlivci zakázat činit podání k orgánům veřejné moci.

46. Vymezení dovolacího důvodu je tak podle Ústavního soudu ze stěžovatelova dovolání bez obtíží seznatelné a dovolání tak netrpělo vadou, kterou Nejvyšší soud stěžovateli vytknul. Tím, že Nejvyšší soud neposoudil přípustnost dovolání pro řešení uvedené otázky, porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu jakožto jednu ze složek práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI. b) Soudy nemohou zakázat někomu obracet se s podáními na orgány veřejné moci

47. Napadená rozhodnutí jsou založena na výkladu § 1042 občanského zákoníku, který zní takto: "Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje." 48. Okresní soud na základě tohoto ustanovení stěžovateli uložil, aby se zdržel ve vztahu k žalobcům vedení jakýchkoli řízení nebo podávání návrhů nebo jiných podání, které vycházejí z konkrétně specifikované listiny.

49. V řízení o ústavní stížnosti se projevuje charakter Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) v tom, že neposuzuje zákonnost či věcnou správnost napadených soudních rozhodnutí nýbrž "pouze" to, zda nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu tak je posoudit, zda je výklad § 1042 občanského zákoníku použitý okresním soudem ústavně souladný.

50. Soudy jsou ve své činnosti vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a tento aspekt práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny chrání nejen právní jistotu stran v soudním řízení, ale nepřímo také dělbu moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Není úkolem Ústavního soudu hodnotit, zda je soudní interpretace podústavního práva správná. K tomu je určen systém opravných prostředků. Odchýlí-li se však obecný soud zjevně od obecně uznávaných interpretačních metod, vykročí ze své ústavní role. O porušení čl. 36 odst. 1 Listiny půjde zejména tehdy, když soud interpretuje zákonné ustanovení způsobem, kterým překročí interpretačními metodami vytyčené meze dotváření zákona, neboť v tu chvíli zákon již neinterpretuje, ale fakticky jej v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy mění (tvoří) (nález sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. září 2024, body 46 až 49).

51. Úvaha okresního soudu vychází z předpokladu, že stěžovateli vůči žalobcům nesvědčí žádné právo, kterého by se mohl domáhat s ohledem na účinně vznesenou námitku promlčení, a proto kdyby se obrátil s podáním na orgán veřejné moci, byl by nutně neúspěšný (bod 23 napadeného rozsudku okresního soudu). Rušení vlastnického práva žalobců okresní soud spatřuje v tom, že při zahájení řízení o návrhu na vklad vyznačí katastrální úřad v katastru nemovitostí tzv. plombu, což omezuje žalobce ve výkonu jejich vlastnického práva.

52. Tento výklad § 1042 občanského zákoníku je však nepřípustně rozšiřující. Samotné podání návrhu příslušnému správnímu orgánu (katastrálnímu úřadu) vůbec není neoprávněným zásahem do vlastnického práva ve smyslu § 1042 občanského zákoníku a jako odepření možnosti obracet se na orgány veřejné moci je zásahem do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 Listiny (shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 695/2021 ze dne 15. listopadu 2021). Soudu nepřísluší předjímat, jak určitou otázku v budoucnosti posoudí jiný orgán, tím spíše, jde-li o orgán moci výkonné, tedy jiné složky horizontálně rozdělené moci.

53. Ústavní soud již dříve poukázal na to, že § 48 odst. 2 správního řádu zakládá pouze pozitivní překážku věci rozhodnuté (nelze dvakrát přiznat totéž právo či uložit tutéž povinnost). Naproti tomu neúspěch ve správním řízení per se nebrání možnosti učinit obdobné podání znovu. Ústavní soud upozornil, že konstruovat takovou překážku judikaturně je nepřípustným omezením přístupu účastníka k právním prostředkům ochrany jeho práv či zájmů, které jde zjevně nad rámec zákona, respektive proti zákonu, a tedy by zakládalo porušení práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud výslovně zdůraznil, že to platí i v případě řízení o návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí takového návrhu tudíž nebrání pozdějšímu projednání opakovaného (shodného) návrhu a rozhodnutí o něm (nález sp. zn. II. ÚS 752/18 ze dne 22. ledna 2019, bod 35).

54. Obdobně je nepřípustným omezením přístupu stěžovatele k právní ochraně, zakazuje-li okresní soud stěžovateli se na orgán moci výkonné obrátit, neboť předpokládá, že stěžovatel nebude úspěšný. Tato úvaha má obdobný dopad na stěžovatele jako judikaturně konstruovaná negativní překážka věci rozhodnuté, kterou Ústavní soud citovaným nálezem označil za nepřípustnou.

55. Činnost katastrálního úřadu i jiných orgánů veřejné moci je založena na rozhodování o konkrétních podáních na základě aplikace práva. Tuto činnost nelze nahradit tím, že soud již otázku "předsoudí" a jednotlivci zakáže se na orgán veřejné moci obrátit.

56. Katastrální úřad je oprávněn posoudit konkrétní podání jako zneužití práva, jemuž nemá být poskytnuta ochrana. Obdobně to má (s ohledem na § 2 občanského soudního řádu) činit soud. V kontextu civilního soudnictví navíc i negativní rozhodnutí zakládá překážku věci rozhodnuté. Tyto možnosti představují dostatečnou záruku, že do práv žalobců nebude nepřiměřeně zasahováno.

57. Výklad a aplikace § 1042 občanského zákoníku použité okresním soudem tak v ústavní rovině neobstojí.

58. Napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu proto představují porušení základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 Listiny.

Závěr

59. Nejvyšší soud odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu tím, že odmítl jeho dovolání, aniž posoudil, zda je přípustné pro řešení jedné z otázek předložené v dovolání. Ústavní soud v posuzované věci upřednostnil zájem na účinné ochraně základních práv stěžovatele a zrušil i rozsudky krajského a okresního soudu, neboť je zřejmé, že ani tato rozhodnutí z ústavního hlediska neobstojí (podobně srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2668/25 ze dne 12. listopadu 2025, body 35 a 36, nebo sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. prosince 2017, body 26 až 31).

60. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu stejně jako rozsudek okresního soudu ve výrocích I a III až VI v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi stěžovatelem a žalobci, podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.

61. Ústavní stížnost proti výroku II rozsudku okresního soudu a proti výrokům III až VI téhož rozsudku v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi stěžovatelovým bratrem a žalobci, odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a rovněž návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

62. Žalobci požadovali, aby jim Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem zásadně nesou sami účastníci a žalobci. Ústavní soud může podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V posuzované věci k tomu však nebyl důvod již proto, že žalobci nebyli v řízení úspěšní.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 9. září 2026

Pavel Šámal v. r. předseda senátu