II. ÚS 1924/23

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byly dne 20. 7. 2023 doručeny dvě ústavní stížnosti téhož stěžovatele, jimiž brojil proti rozhodnutím obecných soudů jimiž bylo rozhodnuto o jeho odměně za poskytnutí právní pomoci poškozeným v trestním řízení. První ústavní stížnost byla evidována pod sp. zn. II. ÚS 1924/23 (směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 6/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 Tm 1/2022-1073) a druhá pak pod sp. zn. I. ÚS 1925/23 (směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 5/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 T 33/2022). Usnesením Pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023 bylo rozhodnuto o tom, že dojde ke spojení obou ústavních stížností, přičemž nově budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1924/23. Stěžovatel se předmětnou ústavní stížností domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 26, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.

3. Z ústavních stížností stěžovatele se podává, že tento v trestním řízení zastupoval dvě zvlášť zranitelné oběti trestných činů. Po skončení trestní věci stěžovatel vyúčtoval odměnu zmocněnce ve výši 244 639 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného Z.) a 109 284 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného U.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 Tm 1/2022 bylo rozhodnuto o souhrnné odměně za zastoupení poškozených v částce 111 290 Kč včetně DPH. Po podání stížnosti přiznal Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 6/2023 stěžovateli odměnu ve výši 135 689 Kč. Námitky vůči částečnému nepřiznání odměny vznesl stěžovatel v ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 1924/23.

4. Vzhledem k tomu, že věc jednoho z obviněných byla vyloučena k samostatnému projednání, domáhal se stěžovatel též přiznání odměny zmocněnce ve výši 43 847 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného Z.) a ve výši 20 420 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného U.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 T 33/2022 bylo rozhodnuto o souhrnné odměně za zastoupení obou poškozených v částce 17 428 Kč včetně DPH a po podání stížnosti mu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 5/2023 přiznána odměna ve výši 18 396 Kč. Námitky vůči částečnému nepřiznání odměny vznesl stěžovatel v ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1925/23.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že řádně účtoval jen ty úkony právní pomoci, které lze podřadit pod § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatel též důsledně aplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu a u úkonů poskytovaných souběžně oběma klientům provedl korekci o 20%. Obecné soudy však provedly korekci úkonů, kdy zcela bez opory v ustanovení advokátního tarifu určily, že některé úkony, týkajícího se přímo adhezního řízení, budou počítat podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, ale další úkony toliko dle § 9 odst. 1 citovaného předpisu. Stěžovatel namítá, že advokátní tarif neumožňuje jakoukoliv kategorizaci úkonů. Všechny případy, ať již civilní či trestní, se posuzují výhradně dle kategorie uváděné v § 8-10. V projednávané věci musí být tarifní hodnota všech úkonů počítána podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Advokátní tarif a ani trestní řád neumožňují třídění úkonů pod různé kategorie a ty pak podřazovat pod různé tarifní hodnoty. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za svévolný. Zájmem poškozených nebylo jen vymožení náhrady nemajetkové újmy, ale komplexní právní ochrana v rámci celého případu. Takovou ochranu by však nebylo možno realizovat, pokud by stěžovatel zajistil jen účast u tzv. úkonů adhezního řízení a nechal poškozené takřka napospas osudu. Pokud by nedošlo k odsouzení pachatelů, tak přirozeně nedojde ani k pozitivnímu výsledku v adhezním řízení. Z toho důvodu trestní řád umožňuje poškozeným podílet se na dokazování.

6. Podle náhledu stěžovatele obecné soudy prakticky odmítly hradit jakékoliv společné úkony a tyto počítají pouze jednou, a to navíc snížené o 20%. Obecné soudy tak fakticky trestají stěžovatele za zastoupení dvou osob tím, že mu sníží odměnu. Podle náhledu stěžovatele nemají obecné soudy právo vykládat ustanovení § 12 odst. 4 jinak, než jak vyplývá z právního předpisu. Smysl a účel společného úkonu spočívá právě v tom, že je za více osob činěno totéž, a právě z toho důvodu je odměna redukována o 20%. V souvislosti s uvedeným se stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3152/21. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy provedly komparaci odměny stěžovatele s odměnou pachatelům ustanoveným obhájců. Z žádného právního předpisu takový postup nevyplývá. Přitom stěžovatel na rozdíl od obhájců pachatelů trestné činnosti poskytoval právní pomoc pro dvě osoby. Stěžovatel uvedl výčet hodin, které s poskytováním právní pomoci strávil, přičemž pokud by mu na začátku případu byla známa výše odměny, tak by ji z ekonomických důvodů nemohl akceptovat. Současně stěžovatel poukázal na roztříštěnost soudní praxe v posuzování odměn zmocněnců či opatrovníků v trestních kauzách, přičemž v civilních věcech tento problém nevzniká. Stěžovatel jako zmocněnec nemá jistotu, za jakou odměnu bude právní pomoc poskytovat a nemůže se tak rozhodnout, zda práci za určitou odměnu přijme či nikoliv.

7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je Ústavní soud maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39)]. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12].

8. Stěžovatel vytýká obecným soudům především tu skutečnost, že při výpočtu jeho odměny za zastupování dvou poškozených v trestním řízení se odchýlily od dikce ustanovení advokátního tarifu, neboť odměnu považovaly za nepřiměřeně vysokou. K uvedené problematice se již Ústavní soud vyjadřoval. Z jeho judikatury vyplývá, že takový postup je za určitých okolností přípustný, je-li obecnými soudy řádně a dostatečně zdůvodněn. Jakkoliv při stanovení výše přiznaných nákladů je primárně hodnocena účelnost jednotlivých úkonů, je také povinností obecných soudů posoudit přiměřenost výše sazby za úkon právní služby a přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce nemajetkové újmy. V případě, že shledá celkovou výši nákladů s ohledem na konkrétní okolnosti a případný dopad na odsouzeného nepřiměřenou, může použít zmíněného korektivu snižujícího částku odměny [srov. např. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), bod 37 až 38, a dále usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4103/18, bod 24, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18, bod 10 až 12, nebo usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, bod 12].

9. V projednávané věci stanovil vrchní soud sazbu odměny za jeden úkon obhájce částkou 3100 Kč, přičemž vyšel z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, podle něhož, se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč. Jedná se přitom o v minulosti již Ústavním soudem akceptovaný postup, kdy Ústavní soud považoval za logické, aby se v rámci sjednocení justiční praxe i v trestním řízení postupovalo v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp.zn. 25 Cdo 3771/2020 (publikováno pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud stanovil, že odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy se vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to za analogického použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/2023 či ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23). Předmětem adhezního řízení je náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, navíc v dané souvislosti nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci. Při nezohlednění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 by docházelo k značnému zvýhodnění zmocněnců poškozených, což jistě zákonodárce neměl při úpravě advokátního tarifu v úmyslu. Ústavní soud neshledává žádný legitimní důvod pro to, aby při zastupování klientů s totožným soukromoprávním nárokem byla výše tarifní hodnoty rozhodná pro sazbu odměny advokáta určována jinak pouze v závislosti na tom, zda jde o řízení trestní nebo o řízení civilní, a to i při vědomí toho, že poškozený a jeho zmocněnec mají v trestním řízení při prosazování nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení často ulehčenou úlohu, neboť je oprávněnost tohoto nároku do značné míry objasňována činností orgánů činných v trestním řízení.

10. V nyní posuzované věci obecné soudy moderaci přiznané odměny zdůvodnily zejména celkovou výší nákladů řízení za zastupování poškozeného zmocněncem, srovnáním odměny za jeden úkon právní služby u ustanoveného obhájce a zvoleného zmocněnce poškozeného, výší uložené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Ústavní soud považuje odůvodnění obecných soudů za dostatečné, nevybočující z výše uvedených limitů.

11. Pokud stěžovatel poukázal na skutečnost, že v trestním řízení zastupoval dva poškozené, což nenalezlo adekvátní odezvu v rozhodnutí obecných soudů, lze jej zcela odkázat na odůvodnění vrchního soudu (srov. odst. 28 a násl.). Podle náhledu Ústavního soudu lze odůvodnění stížnostního soudu považovat za přesvědčivé a v podrobnostech lze na něj zcela odkázat. Přesvědčivost odůvodnění je přitom ústředním hlediskem, jímž Ústavní soud nahlíží na napadená rozhodnutí obecných soudů.

12. Ústavní soud konstatuje, že k problematice stanovení paušálního snížení odměny se v souvislosti s ustanovením § 12a advokátního tarifu vyjádřil v nálezu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb.). V něm uvedl, že obecné snížení (jak lze dovodit i z tamtéž citované judikatury Evropského soudu pro lidská práva) není bez dalšího rozporné se základními právy, neboť po advokátovi lze požadovat, aby některé činnosti vykonával v přiměřeném rozsahu bez nároku na odměnu nebo za odměnu sníženou; rozhodné je, aby se tak nedělo diskriminačně, na základě nevhodných (svévolných) kritérií. Rovněž je možné poukázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, podle něhož je výkon advokacie speciální podnikatelskou činností, která je nejen upravena zákonem, ale je výrazně modifikována i stavovskými předpisy. Podle nich advokát nesmí zejména snižovat důstojnost advokátního stavu, je povinen dodržovat pravidla etiky i soutěže s tím, že dokonce i samosprávná organizace advokátů může rozhodnout, že advokát je povinen jemu určenému klientovi poskytnout právní službu ve vymezené věci bezplatně nebo za sníženou odměnu. Výkon advokacie je tedy skutečně speciální činností silně ovlivněnou též obecně přijímanými pravidly slušnosti a představami o tom, co je mravné a co již nikoliv. Na druhou stranu je advokacie stále koncipována jako služba poskytovaná za odměnu. Stát sice negarantuje dosažení zisku, nicméně má povinnost [srov. nález ze dne 22. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.)] vytvářet takové podmínky, aby ho mohlo být dosaženo.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 20. 7. 2023 v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva.

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.

3. Výše uvedené ústavní stížnosti se týkají téhož stěžovatele a směřují proti rozhodnutím vydaným v souvisejících věcech, jelikož před obecnými soudy došlo v průběhu řízení k vyloučení projednání věci u jednoho z odsouzených k samostatnému projednání. Ústavní soud proto z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení dle výše uvedených ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.

4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2023 (č. Org. 1/23 v aktuálním znění) je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce David Uhlíř, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude dále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 1924/23.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2023

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu