Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 4. 2009 č. j. 10 C 94/2008-26 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010 č. j. 64 Co 502/2009-38, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé zadostiučinění (čl. 36 odst. 3 Listiny).
Rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že Česká Republika-Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit žalobci 20 000 Kč jako odškodnění za újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním. Městský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a změnu žaloby (stěžovatel chtěl celkově požadovat 300 600 Kč) nepřipustil.
Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, k porušení jeho základních práv mělo dojít tím, že obvodní soud rozhodl dle ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, neboť se podle jeho názoru účastníci práva na projednávání věci konkludentně vzdali a věc bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů (str. 2 napadeného rozhodnutí nalézacího soudu). Stěžovatel ovšem s upuštěním od ústního jednání nesouhlasil, ale naopak se v žalobě podané u soudu dožadoval provedení důkazů s tím, že další důkazy na podporu ještě uplatní. Stěžovatel tak byl podle svého názoru zbaven možnosti doložit, proč v dané věci by nemělo přicházet v úvahu vyhovění námitce promlčení. K nápravě pak nedošlo ani v rámci řízení u odvolacího soudu, který sice uvedl, že vadný postup nalézacího soudu napravil v rámci nařízeného odvolacího jednání, kde žalobce dostal prostor k uplatnění svých procesních práv (str. 3 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), avšak podle názoru stěžovatele ani odvolací řízení nesplňovalo požadavky spravedlivého procesu (nebyly v něm totiž prováděny důkazy, konstatoval se jen průběh předchozího řízení a byly slyšeny pouze závěrečné návrhy).
Ústavní stížnost není přípustná (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci stěžovatel tvrdil, že chtěl jednat a soud I. stupně mu to neumožnil a odvolací soud tuto chybu nenapravil. K odstranění tohoto pochybení však měl stěžovatel k dispozici žalobu pro zmatečnost. Dle zmatečnostního důvodu uvedeného v § 229 odst. 3 o. s. ř. lze žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatel však tento prostředek nevyužil, a nevyčerpal tedy všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Ústavní stížnost je proto dle § 43 dost. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2010
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj