II. ÚS 1948/09

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobu stěžovatele proti žalovanému Zemědělskému družstvu Unčovice se sídlem v [adresa] částky 2 581 828 Kč (smluvní pokuta) soud prvního stupně zamítl z toho důvodu, že stěžovatel neprokázal platné sjednání smluvní pokuty v písemné kupní smlouvě, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o kupní ceně způsobem stanoveným v § 409 obch. zák. a kupní smlouva tak nebyla platně uzavřena. Stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2008 (18 Cm 179/2006-47) podal odvolání do výroku I. a III., a to z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně a rozsudkem ze dne 7. října 2008 (8 Cmo 334/2008-82) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém odkázal na platnou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se uzavírání kupních smluv a rámcových kupních smluv v obchodně závazkových vztazích. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl usnesením ze dne 27. dubna 2009 (23 Cdo 901/2009-104) dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a nemá po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel téhož dne podal další ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 10. dubna 2008 (18 Cm 181/2006 - 50), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému Zemědělskému družstvu Haňovice, se sídlem Haňovice č. 18, p. Chudobín, ústavní stížnost byla zaevidována pod sp. zn. IV. ÚS 1949/09. Označeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1 296 682 Kč jako smluvní pokuta. Dále bylo rozhodnuto, že řízení se co do částky 648 341 Kč zastavuje. Ve věci nákladů řízení bylo stěžovateli uloženo nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 97 604,20 Kč a soud rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 25 930 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. října 2008 (8 Cmo 333/2008-79) potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. a stěžovateli uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 755 969,60 Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. dubna 2009 (23 Cdo 905/2009-100) odmítl dovolání stěžovatele dle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., neboť konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem a nemá po právní stránce zásadní význam. Vzhledem k uvedeným skutečnostem plénum Ústavního soudu rozhodlo usnesením ze dne 1. září 2009 o spojení dvou ústavních stížností ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 1948/09. II. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud v Ostravě uvedl, že jeho stanovisko je shodné s názorem vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Výklad příslušných ustanovení zákona prováděl v souladu se základními zásadami a s konstantní judikaturou. Současně ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že při rozhodování vycházel z příslušných zákonných ustanovení, která v odůvodnění stížností napadených rozhodnutí uvedl, vydaná rozhodnutí řádně odůvodnil a svým postupem právo stěžovatele zaručené čl. 36 odst. 1, 2 Listiny neporušil. Dále vyslovil souhlas, aby Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že řádně posoudil dovolání stěžovatele a dále odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dle jeho názoru svými rozhodnutími neporušil ústavní práva stěžovatele. Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Vyjádření účastníků byla zaslána k vyjádření stěžovateli, který sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a možnosti repliky nevyužil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se Ústavní soud zabýval argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti. Její těžiště tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce platného sjednání žalované smluvní pokuty v písemné kupní smlouvě, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o kupní ceně způsobem stanoveným v ustanovení § 409 obch. zák. a kupní smlouva tak nebyla platně uzavřena. Při neexistenci hlavního závazku nemůže existovat závazek zajišťující, protože dohoda o smluvní pokutě, jako zajišťující prostředek, je závislá na existenci hlavního závazku (kupní smlouvě). Ze smluvního ujednání tak vyplývá úmysl účastníků uzavřít kupní smlouvu s určením ceny, ale až se na výši ceny dohodnou, dokud není uzavřena mezi účastníky dohoda o podstatné části kupní smlouvy, nelze dospět k závěru, že kupní smlouva platně vznikla. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že soudy nevyhodnotily předložené skutečnosti správně, a dospěly tak k nesprávným právním závěrům, na základě nichž jeho návrh zamítly. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Pochybení tohoto charakteru ovšem Ústavním soudem zjištěno nebylo. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157) a z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadených rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud uvádí, že obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele v předchozím řízení zabývaly a řádně, ústavně konformním způsobem vyložily, proč nebyl nárok stěžovateli z titulu smluvní pokuty přiznán. Obecné soudy přitom rozhodovaly ve shodě s právním rámcem dopadajícím na předmětnou věc (zejména § 544 odst. 1 občanského zákoníku), přičemž nelze dovozovat, že by ve věci relevantní ujednání o smluvní pokutě interpretovaly způsobem, který by vykročoval z obsahu obvyklých výkladových metod, jimiž se zjišťuje obsah právních úkonů. Ve světle těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že postupem jednotlivých soudních instancí, spočívajícím v odnětí možnosti stěžovatele prokázat svá tvrzení jím navržených důkazů, a dále v neodůvodněném usnesení dovolacího soudu, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí vyložil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s platným právem a odkázal na svoje rozhodnutí ze dne 26. března 2009 sp. zn. 23 Cdo 298/2009; s odkazem, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožnil, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle učiněných zjištění obecné soudy v projednávaném případě v plné míře shora uvedené požadavky dodržely. S ohledem na výše naznačené Ústavní soud uzavírá, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. října 2009

Jiří Nykodým v. r. předseda senátu