Výrok
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 č. j. 14 To 133/2004-17 se zrušuje.
Odůvodnění
Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 č. j. 14 To 133/2004-17, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 2. 2004 č. j. 2 Nt 101/2004-9, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel tvrdí, že vzetím do vazby došlo k porušení jeho základního práva podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o přednostní projednání. Ústavní soud proto posoudil nejprve naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") jsou splněny. Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla ústavní stížnost projednána přednostně.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že předpokladem vzetí do vazby podle § 68 odst. 3 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "TrŘ") je, že se obviněný po zahájení trestního stíhání dopustí obdobného jednání, pro které je již stíhán. Přitom nelze přihlížet k minulému jednání obviněného, pro které již byl odsouzen, tak, jak to učinily obecné soudy. Extenzivní výklad citovaného zákonného ustanovení je v daném případě podle stěžovatele nepřípustný.
Z usnesení policejního orgánu ze dne 4. 2. 2004 ČTS: ORKD-161/OOK-2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "TrZ"). Z usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 2. 2004 č. j. 2 Nt 101/2004-9 Ústavní soud zjistil, že jím byl stěžovatel v rámci uvedeného trestního stíhání z důvodu podle § 67 písm. c) TrŘ vzat do vazby. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno mimo jiné tím, že při propuštění na svobodu hrozí, že by stěžovatel opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán. Stěžovatel se měl dopustit trestného činu ve zkušební době podmíněného odsouzení pro shodnou trestnou činnost. Ustanovení 68 odst. 2 TrŘ se proto u obviněného neužije vzhledem k ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) TrŘ. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2004 č. j. 14 To 133/2004-17 zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se přiklonil k výkladu, podle kterého se § 68 odst. 3 písm. e) TrŘ vztahuje i na případy, ve kterých byl obviněný pro stejný trestný čin odsouzen. Podle odvolacího soudu je smyslem zabránit páchání stejné trestné činnosti, byť menší závažnosti, v těch případech, kdy je reálné nebezpečí z jejího opětovného spáchání. Stěžovatel se vytýkaného jednání měl dopustit necelé tři měsíce poté, co byl za stejné jednání odsouzen. Stalo se tak trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 11. 2003 č. j. 3 T 147/2003-3, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 TrZ, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Trestní příkaz nabyl právní moci 18. 12. 2003.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti neuvedl nic, co by nebylo obsaženo v jeho usnesení napadeném ústavní stížností. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému zásahu v daném případě došlo a ústavní stížnost je tedy důvodná.
Stěžovatel je v důsledku stávajícího trestního stíhání ohrožen odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. Vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje v případně úmyslných trestných činů dvě léta a v případě nedbalostních trestných činů tři léta. Toto omezení se mimo jiné neužije, jestliže obviněný pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán. Důvod vazby podle § 68 odst. 3 písm. e) TrŘ nelze vztahovat na případy zahájení trestního stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost.
Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby, či být jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně. Pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem, lze rozšířit důvody pro omezení osobní svobody. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu [sp. zn. II. ÚS 138/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 44] a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení (sp. zn. ÚS III. 18/96, sp. zn. III. ÚS 188/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 88; svazek 16, nález č. 156), a nikoliv převážně povahu preventivní a vůbec povahu satisfakční či represivní. Vzhledem k tomu, že ze zákonného ustanovení vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, není z hlediska shora uvedených ústavněprávních zásad možné tyto hranice překračovat.
Ze všech shora popsaných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením odvolacího soudu došlo k porušení základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona tak, že napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.