II. ÚS 1981/10

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka odložení vykonatelnosti a následného zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 11 C 57/2007-173 ze dne 26. 11. 2008 byla ve výroku I. zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že je vlastnicí v rozsudku blíže specifikovaných pozemků nacházejících se v k.ú. [k.ú.], obec Praha, a dalšího pozemku v k.ú. [k.ú.], obec Praha, dále že není vlastnicí zde specifikovaných pozemků v k.ú. [k.ú.] a dalších pozemků v k.ú. [k.ú.] a že jí za tyto pozemky přísluší náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a že ostatní účastníci řízení nejsou vlastníky ani jednoho z těchto pozemků a nepřísluší jim náhrada za nevydané pozemky podle zákona o půdě, s tím, že v tomto smyslu má rozsudek nahradit v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha (dále též "pozemkový úřad") č. j. PÚ 319/00/7 ze dne 8. 12. 2006, jež je rovněž napadeno projednávanou ústavní stížností. Výrokem II. soud zamítl žalobu M. Z. a R. Z., kterou se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky (každý 1/2) v rozsudku blíže vyjmenovaných pozemků v k.ú. [k.ú.] a dalšího pozemku v k.ú. [k.ú.], dále že nejsou podílovými spoluvlastníky určených pozemků v k.ú. [k.ú.] a v k.ú. [k.ú.], že jim za tyto pozemky přísluší náhrada podle zákona o půdě a že stěžovatelka a A. I. nejsou vlastnicemi těchto pozemků, za které jim nepřísluší náhrada, s tím, že v tomto smyslu má rozsudek nahradit v plném rozsahu výše označené rozhodnutí pozemkového úřadu. Ve výrocích III. až VII. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. K odvolání stěžovatelky, M. Z. a R. Z. bylo rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 145/2009-255 ze dne 25. 2. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno ve výrocích I. a VII., ve výroku II. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo zastaveno, ve výrocích III. až VI. pak byl tento rozsudek změněn a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 319/00/7 ze dne 8. 12. 2006 byla podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě za vlastníka dotčených nemovitostí určena A. I., která splňovala podmínky dané ustanovením § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě a jejíž nárok byl prioritní. Současně pozemkový úřad rozhodl, že M. Z. a R. Z. jako dědici po žadateli MVDr. E. Z., stejně jako stěžovatelka nejsou vlastníky uvedených nemovitostí V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá především porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, k němuž mělo dojít jejím vyloučením z řízení před správním orgánem na podkladě nesprávné interpretace § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Je přesvědčena, že A. I. není oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle § 13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek nutných pro přiznání postavení oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to předložení platné závěti v dědickém řízení. Příslušná závěť (R. D.) byla totiž z hlediska restitučního předpisu předložena v dodatečném dědickém řízení opožděně. K přiznání postavení oprávněné osoby dle § 4 zákona o půdě je dle stěžovatelky nutné, aby podmínky stanovené tímto předpisem byly splněny nejpozději k datu uplynutí prekluzivní lhůty, do které mohla oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání nemovitosti. Tato zásada má plynout z nálezů Ústavního soudu vyjadřujících se ke splnění podmínky státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 31. 1. 1993. Podobně předložení závěti v dědickém (příp. dodatečném dědickém) řízení je hmotně právním úkonem podmiňujícím získání postavení oprávněné osoby a vznik práva na uplatnění nároku na vydání věci dle zákona o půdě, proto je třeba jej učinit v zákonné lhůtě. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje principem právní jistoty, resp. úmyslem "restitučního" zákonodárce, který byl ve své činnosti veden nejen snahou o nápravu některých majetkových křivd, ale i o rychlou stabilizaci vlastnických poměrů. Stěžovatelka se dále dovolává právního názoru vysloveného Vrchním soudem v Praze, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Cdo 75/93 (správně: sp. zn. 4 Cdo 45/92) řešil totožnou problematiku, byť v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). V souladu s ním podmínka předložení závěti v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. splněna nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona. Uvedená argumentace byla obecnými soudy formálně odmítnuta z důvodu odlišnosti aplikovaných předpisů, aniž by jakkoliv zohlednily jejich zcela zjevnou obsahovou podobnost. Z pohledu stěžovatelky se tak obecné soudy dopustily nepřípustného formalismu a svévole, jejich rozhodnutí postrádají logické zdůvodnění a jsou nepřezkoumatelná. Dotčené orgány podle stěžovatelky rovněž pochybily, pokud se odvolávaly na právně závazný názor Ústavního soudu údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01, neboť v citovaných nálezech Ústavní soud posuzoval splnění další podmínky dle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to celistvost dědictví, otázkou vztahu data předložení závěti v dědickém řízení a data uplynutí prekluzivní lhůty se nezabýval. Stěžovatelka obecným soudům podle vlastních slov neodepírá právo na interpretaci rozhodnutí Ústavního soudu, interpretaci však nelze vydávat za názor Ústavního soudu a jejím důsledkem nemůže být "nekonformní jednání obecného soudu". Neodůvodněná změna právního názoru obecných soudů, k němuž dospěly při nezměněném stavu interpretovaných předpisů a zjištěné skutkové podstatě, nadto zakládá nepředvídatelnost jejich rozhodnutí a tím i porušení principu právní jistoty a je projevem svévole obecných soudů. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje konečně také v postupu obecných soudů, které opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, jenž měl prokázat její zcela zásadní skutková tvrzení. Stěžovatelka posléze ústavní stížnost sama, bez prostřednictví advokáta, doplnila podáním ze dne 31. 8. 2010, v němž reagovala na argumentaci obsaženou v usneseních Ústavního soudu vydaných v obsahově shodných věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 1615/09, III. ÚS 1695/10, III. ÚS 1696/10 a III. ÚS 2091/10.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné věci posoudil a shledal neodůvodněným. Skutkově i právně téměř totožnou věcí téže stěžovatelky se již přitom Ústavní soud zabýval, a to opakovaně v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 1615/09, III. ÚS 1695/10, III. ÚS 1696/10, III. ÚS 1980/10, IV. ÚS 1983/10, II. ÚS 2090/10, III. ÚS 2091/10 a III. ÚS 2089/10. Závěry učiněné v jednotlivých rozhodnutích, jimiž byly stížnosti v uvedených řízeních odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat. Jen ve stručnosti, Ústavní soud vyhodnotil ve svých předchozích usneseních postup a rozhodnutí orgánů veřejné moci v předmětných věcech jako ústavně konformní. Pozemkový úřad i obecné soudy při svém rozhodování vycházely z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 408/01 a sp. zn. II. ÚS 431/01, v nichž se Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Konkrétně v nálezu sp. zn. II. ÚS 431/01 uvedl, že splnění podmínky předložení závěti v dědickém řízení "nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů, byť se tak stalo v dodatečném projednání dědictví po původním vlastníkovi. Je-li tedy prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční nároky a prokáže-li se, že ji i zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi, nebo v řízení dodatečném". Stěžovatelka ve snaze zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch v doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 8. 2010 vede sice detailní polemiku s jazykovými formulacemi usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1615/09 ze dne 23. 7. 2010, nicméně v ní nezpochybňuje jejich základní účel spočívající v připomenutí, že Ústavní soud již při rozhodování o návrzích zapsaných pod sp. zn. II. ÚS 408/01 a II. ÚS 431/01 věděl, že stěžovatelka A. I. (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice) předložila závěť až po uplynutí prekluzívní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle § 13 odst. 1 zákona o půdě, a pakliže přesto kasačně zasáhl, dal implicite najevo, že předmětná časová souslednost efektivní uplatnění restitučních nároků nevylučuje. Ve zbytku argumentace považuje Ústavní soud za postačující odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů i na svá předchozí (shora citovaná) usnesení, jež se stěžovatelčinými námitkami vyčerpávajícím způsobem zabývala. Poněvadž opětovně nebylo zjištěno v činnosti jednajících orgánů veřejné moci porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto, že ústavní stížnost se podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítá jako návrh zjevně neopodstatněný.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2011

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu

Odůvodnění

Soudce zpravodaj Jiří Nykodým přípisem ze dne 20. 7. 2010 oznámil, že se v dané věci cítí být podjatým, neboť v této věci vystupuje jako vedlejší účastník A. I., kterou v minulosti jako advokát zastupoval (její zastoupení převzal dne 21. října 2003).

Z uvedeného důvodu předložil soudce zpravodaj Jiří Nykodým podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu a s odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 a § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu věc k projednání prvnímu senátu Ústavního soudu.

Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle přesvědčení I. senátu Ústavního soudu jsou podmínky citovaného ustanovení ohledně osoby soudce zpravodaje Jiřího Nykodýma splněny. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2010 Vojen Guttler předseda senátu