Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 33 Cdo 4251/2019-233, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019 č. j. 38 Co 231/2018-178 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 3. 2018 č. j. 5 C 96/2017-117, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud"), rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatel vůči žalovanému Ing. Goliášovi (dále jen "žalovaný") domáhal zaplacení částky 316 995 Kč s příslušenstvím. Předmětem sporu bylo posouzení, z jakého právního titulu stěžovatel poskytl žalovanému předmětné finanční prostředky a s tím související případné promlčení nároku stěžovatele, resp. počátek a konec běhu promlčecí lhůty.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o zaplacení částky 4 005 Kč s příslušenstvím a současně zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 316 995 Kč s příslušenstvím. Krajský soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při rozhodování krajský soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce tak, že finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty bez platné smlouvy, tedy bez právního důvodu; žalovaný byl proto povinen stěžovateli tyto finanční prostředky vrátit bez ohledu na to, jak s nimi bylo nakládáno. Vzhledem k závěrům soudu začala promlčecí doba běžet v souladu s § 107 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nejpozději poskytnutím poslední finanční částky - v posuzované věci dnem 23. 8. 2011, a uplynula dne 23. 8. 2014. Jestliže byla žaloba podána až dne 21. 6. 2016, stalo se tak po uplynutí objektivní promlčecí doby a nárok stěžovatele bylo zapotřebí posoudit jako promlčený.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, že stěžovatel v dovolání nijak nevymezil, v čem se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle obsahu dovolání stěžovatel pouze polemizoval s tím, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy a jak ve věci rozhodl. Obdobně stěžovatel v dovolání požadoval, aby "dovolací soud posoudil (blíže nespecifikovanou) právní otázku jinak, než ji posoudil odvolací soud". Uvedené však podle dovolací instance neodpovídá řádnému vymezení přípustnosti dovolání v režimu § 237 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti provádí rekapitulaci jeho náhledu na skutkový děj daného případu a tvrdí, že obecné soudy měly věc po právní stránce posoudit jinak. Podle stěžovatele je jednoznačné, že s žalovaným uzavřel smlouvu o zhodnocování svěřených prostředkům, popřípadě příkazní smlouvu. Soudy proto pochybily při určení promlčecí doby nároku stěžovatele, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a zásadu legitimního očekávání. V dalším textu stížnosti cituje vybrané pasáže z rozhodovací praxe Ústavního soudu, avšak bez konkrétní vazby na daný případ.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná.
8. Obdobně Ústavní soud opakuje, že ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana zejména v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce. Skrze námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Je však zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti tuto polemiku s právními závěry obecných soudů vede; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad právního jednání (smlouvy) mezi stěžovatelem a žalovaným. Argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2020
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu