Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Pavlou Kubíčkovou, advokátkou, sídlem [adresa] Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 236/2026-59 ze dne 19. května 2026 a usnesení Okresního soudu v Karviné č. j. 2 Nt 310/2026-37 ze dne 27. dubna 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníka řízení, a dále Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 236/2026-59 ze dne 19. května 2026 byla porušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 47 To 236/2026-59 ze dne 19. května 2026 se proto ruší.
Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění
Podstata nálezu
1. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá situací, kdy soud prvního stupně zaslal v důsledku omylu usnesení o ponechání osoby ve vazbě pouze této osobě, a nikoli též její obhájkyni, ačkoli trestní řád v případě vazebně stíhané osoby stanoví povinnost doručení usnesení oběma.
2. Důsledkem tohoto pochybení bylo, že stížnostní soud rozhodl o stížnosti podané v rámci vazebního zasedání ihned po vyhlášení usnesení do protokolu bez toho, aniž by bylo obhájkyni stěžovatelky řádně doručeno. Jak přitom vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je vyloučeno, aby stížnostní soud upřel možnost doplnění stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí fakticky tím, že o blanketní stížnosti rozhodne dříve, než je usnesení soudu prvního stupně řádně doručeno. Takový postup totiž zkracuje obviněného na jeho právu na spravedlivý proces a právu na obhajobu.
3. Jedná se tedy o situaci, kdy porušení kogentního ustanovení vede v konečném důsledku k omezení konkrétního subjektivního procesního práva jednotlivce, které podle judikatury Ústavního soudu vyžaduje jeho kasační zásah.
Shrnutí skutkových a procesních okolností
4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení napadených usnesení Okresního soudu v Karviné ("okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě ("stížnostní soud") a tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"); čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka ponechává ve vazbě dle § 72 odst. 1 trestního řádu za trvání důvodu vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu. Okresní soud současně rozhodl, že se vazba nenahrazuje stanovením dohledu probačního úředníka, přijetím písemného slibu a uložením předběžných opatření dle § 88b trestního řádu.
6. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka ihned po jeho vyhlášení blanketní stížnost (viz protokol o vazebním zasedání ze dne 27. dubna 2026, č. l. 35 spisu okresního soudu). Dne 7. května 2026 došlo k doručení písemného vyhotovení usnesení okresního soudu stěžovatelce (viz doručenka č. l. 40 spisu okresního soudu). Obhájkyni stěžovatelky bylo písemné vyhotovení usnesení doručeno až dne 1. června 2026 (viz doručenka č. l. 40 spisu okresního soudu).
7. Stížnostní soud posoudil blanketní stížnost stěžovatelky a dne 19. května 2026 vydal v záhlaví označené usnesení. Shledal, že u stěžovatelky je dán vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu a z velké části odkázal na své předchozí vazební rozhodnutí ve věci. Zároveň se ztotožnil s odůvodněním usnesení okresního soudu, u něhož neshledal pochybení.
8. Z procesní aktivity Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka byla dne 31. července 2026 propuštěna z vazby.
Argumentace stěžovatelky
9. Stížnostní argumentaci stěžovatelky lze rozdělit do dvou částí. Stěžovatelka postupně rozporuje ústavnost jak usnesení okresního soudu, tak soudu stížnostního.
10. Zaprvé, stěžovatelka spatřuje neústavnost rozhodnutí stížnostního soudu v tom, že o její stížnosti meritorně rozhodl ještě před tím, než bylo písemné odůvodnění usnesení okresního soudu řádně doručeno obhájkyni stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že jí tímto postupem byla odňata možnost využít stížnost proti vazebnímu rozhodnutí jako účinný procesní prostředek proti dalšímu trvání vazby. Stěžovatelka odkazuje zejména na nález sp. zn. III. ÚS 1609/24 ze dne 18. července 2024, který dle jejího názoru na posuzovanou věc přímo dopadá.
11. Zadruhé, stěžovatelka rozporuje ústavnost usnesení okresního soudu, neboť jej pokládá za povšechné a nedostatečně odůvodněné. Okresní soud dle stěžovatelky nepodkládá odůvodněnost předstižné vazby konkrétními skutečnostmi a obavami, nýbrž toliko jejím starým odsouzením z roku 1999. Napadá též nedostatečné odůvodnění soudu, co se týče nevyužití stěžovatelkou nabídnutých náhradních vazebních institutů.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a v části směřující proti rozhodnutí stížnostního soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ve zbylé části (směřující proti usnesení okresního soudu) je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, jak je podrobněji vysvětleno dále.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatelky
13. Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření rekapituluje procesní průběh posuzované věci, kdy připouští své procesní pochybení, co se týče doručování napadeného usnesení obhájkyni stěžovatelky. Má však za to, že jelikož stěžovatelka ve svém pozdějším doplnění odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí o ponechání toliko opakovala argumenty uvedené ve svém závěrečném návrhu z vazebního zasedání, nedošlo ke zkrácení jejích práv. Dále konstatuje, že obhájkyně stěžovatelky byla přítomna u vyhlášení předmětného usnesení na vazebním zasedání a byla v kontaktu se stěžovatelkou, které bylo usnesení doručeno. Mohla tedy podle mínění soudu z vlastní iniciativy upozornit na to, že jí usnesení stále nebylo doručeno a zhojit tak vadu v doručení ještě před rozhodnutím stížnostního soudu.
14. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a navrhuje, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl.
15. Okresní státní zastupitelství v Karviné ve svém vyjádření rekapituluje procesní průběh posuzované věci a uvádí, že k nesprávnému doručení ze strany okresního soudu se nemůže vyjádřit. Poznamenává však, že obhájkyně stěžovatelky byla přítomna u vyhlášení předmětného usnesení na vazebním zasedání a byla v kontaktu se stěžovatelkou, které bylo usnesení doručeno. Shodně s vyjádřením okresního soudu tvrdí, že obhájkyně stěžovatelky mohla z vlastní iniciativy upozornit na to, že jí usnesení stále nebylo doručeno a zhojit tak vadu v doručení ještě před rozhodnutím stížnostního soudu. Závěrem uvádí, že i nadále u stěžovatelky shledává důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu, nicméně uvádí, že s ohledem na dodržení zákonem stanovené nejvyšší přípustné doby trvání vazby v přípravném řízení dojde nejpozději 1. srpna 2026 k propuštění stěžovatelky z vazby.
16. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
17. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v ní reagovala na argumentaci ostatních účastníků řízení. Uzavřela, že odpovědnost za řádné doručení soudního rozhodnutí nese soud, nikoliv obhájkyně. Neztotožnila se tak se závěrem okresního soudu a Okresního státního zastupitelství v Karviné, že obhájkyně mohla vzniklou procesní vadu svým jednáním sama zhojit. Dále uvedla, že na projednání ústavní stížnosti stěžovatelka i přes její propuštění z vazby trvá.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i průběh řízení, které mu předcházelo, vzal přitom do úvahy obsah vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení stížnostního soudu důvodná.
19. Vazební rozhodnutí výrazně zasahuje do základních práv obviněného. Přesto ale ústavní soud přistupuje k jejich přezkumu zdrženlivě, neboť je především věcí trestních soudů, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi řízení posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2438/25 ze dne 15. září 2025, bod 22; sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. července 2014, bod 18). Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je tedy podmíněna pečlivým rozhodováním vazebních soudů a náležitým odůvodněním jejich rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. června 2014, body 37 a 38).
20. Kasační zásah Ústavního soudu bude na místě zejména, neopřou-li vazební soudy svá rozhodnutí o zákonný důvod nebo zvolí-li důvod ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem či odůvodní-li jej bez opory v konkrétních skutečnostech, anebo pokud by rozhodnutí vazebního soudu vykazovalo znaky svévole. Pod pojem svévole Ústavní soud opakovaně řadí i situaci, kdy obecný soud nerespektuje obsah kogentní právní normy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006). Protiústavnosti zároveň nedosahuje bez dalšího každé porušení kogentních procesních norem. Samotné porušení procesních pravidel totiž ještě samo o sobě nemusí představovat zásah do práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení procesních pravidel, v jehož důsledku dojde ke skutečnému omezení konkrétního subjektivního procesního práva jednotlivce (nález sp. zn. III. ÚS 229/21 ze dne 9. června 2021, bod 14).
21. Kogentní normou, o jejíž respektování jde v posuzované věci, je úprava doručování usnesení osobě, která je omezena na svobodě. Ustanovení § 137 odst. 3 trestního řádu stanoví výjimku ze základního pravidla doručování usnesení, podle kterého má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit doručením opisu, obhájce, popřípadě zmocněnce, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. (§ 137 odst. 2 trestního řádu). Podle této výjimky, která se uplatní v několika situacích předvídaných uvedeným § 137 odst. 3 trestního řádu, je třeba usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci. Jednou z takových situací je omezení osoby na svobodě, konkrétně mimo jiné, je-li osoba ve vazbě.
22. S dotčeným kogentním ustanovením je úzce spojen počátek běhu lhůty k podání stížnosti. Proti usnesení o ponechání obviněného ve vazbě je totiž stížnost přípustná a je třeba ji podat do tří dnů od oznámení usnesení (§ 74 odst. 1 trestního řádu, ve spojení s § 143 odst. 1 trestního řádu). Oznámení se podle § 137 odst. 1 trestního řádu děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba je oznámit, anebo doručením jeho opisu. Bylo-li však třeba usnesení písemně vyhotovit, lze účinky oznámení spojovat až s doručením opisu, a to bez ohledu na to, že bylo dříve vyhlášeno v přítomnosti obviněného i jeho obhájce (nález sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. září 2010). Oznamuje-li se pak usnesení jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží podle § 143 odst. 1 trestního řádu lhůta k podání stížnosti od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
23. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 905/20 ze dne 12. května 2020 Ústavní soud zdůraznil, že je vyloučeno, aby stížnostní soud možnost doplnění stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí obviněnému fakticky upřel tím, že o blanketní stížnosti rozhodne dříve, než je usnesení soudu prvního stupně obviněnému doručeno. Obviněný se v takovém případě nemůže seznámit se všemi důvody, které vedly k omezení jeho osobní svobody, a nemá tak reálnou možnost na ně reagovat. Nevzdá-li se obviněný práva podat stížnost proti usnesení o vzetí do vazby, je třeba s případným rozhodnutím stížnostního soudu vyčkat do doby, než se může obhajoba seznámit s odůvodněním vazby. Opačný postup by dle Ústavního soudu představoval nepřípustný výklad pravidel vazebního trestního řízení, nerespektující právo obviněného na přístup k soudu.
24. Na tomto základě Ústavní soud dovodil v nálezu III. ÚS 1609/24 ze dne 18. července 2024, že pokud usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby nebylo stěžovateli, ani jeho obhájci doručeno a stížnostní soud rozhodl o blanketní stížnosti, aniž vyčkal doručení oběma z nich a poskytl jim možnost v rámci doplnění stížnosti reagovat na argumenty v usnesení uvedené, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny a právo na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny.
25. Důsledkem porušení kogentní normy o doručování usnesení v situaci, kdy je osoba ve vazbě, a kdy stížností soud rozhodne o její stížnosti podané ihned po vyhlášení rozhodnutí ve vazebním zasedání, tj. ještě před doručením písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí, je tedy zásah do základních práv uvedených v předchozím bodě. Jedná se tak o situaci porušení kogentní normy, která vyžaduje kasační zásah Ústavního soudu, jak je uvedeno výše.
26. Ze spisového materiálu posuzované věci vyplývá, že písemné vyhotovení usnesení okresního soudu bylo před rozhodnutím o stížnosti doručeno pouze stěžovatelce, nikoli její obhájkyni a stížnostní soud rozhodl na základě blanketní stížnosti předtím, než bylo usnesení řádně doručeno v souladu s trestním řádem.
27. Tímto procesním pochybením stížnostního soudu byla stěžovatelce odňata možnost doplnit svou stížnost a reagovat na argumentaci uvedenou v písemném odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, resp. připravit svou obhajobu proti tomuto rozhodnutí. Stížnostní soud tak stěžovatelku omezil na jejích subjektivních procesních právech, když nerespektoval znění kogentní právní normy a zatížil tak své rozhodnutí svévolí. Takovou vadu řízení nelze ústavně aprobovat, neboť zasahuje do samé podstaty práva na spravedlivý proces (viz citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1609/24 a v něm uvedená judikatura). 28. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že oproti situaci v nálezu sp. zn. III. ÚS 1609/24 bylo v nynější věci usnesení doručeno "alespoň" stěžovatelce. V tomto ohledu stačí uvést, že připustit rozdílné zacházení mezi situacemi, kdy usnesení nebylo doručeno žádnému z povinných adresátů a kdy bylo doručeno pouze jednomu z nich by znamenalo nerovné zacházení v přístupu k právu na obhajobu.
29. Co se týče námitek stěžovatelky vůči usnesení okresního soudu, Ústavní soud je shledal nepřípustnými. Zrušením rozhodnutí stížnostního soudu se totiž stěžovatelce otevírají procesní prostředky ochrany oproti rozhodnutí okresního soudu v podobě stížnostního řízení. Posouzení námitek směřující proti rozhodnutí okresního soudu Ústavním soudem by tak bylo procesně předčasné. Jejich případný ústavněprávní přezkum je možný až poté, co se jimi bude řádně zabývat stížnostní soud. Takový přezkum by tak byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, neboť o těchto otázkách mají po odstranění procesní vady nejprve znovu rozhodnout obecné soudy. Tento princip vyplývá zejména ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017, bod 63, a navazující judikatury (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3466/24 ze dne 3. února 2026, bod 27).
Závěr
30. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti částečně vyhověl, neboť je toho názoru, že stížnostní soud napadeným rozhodnutím nerespektoval její právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
31. Ústavní soud proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části (ve vztahu k usnesení okresního soudu) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
32. Na kasačním zásahu Ústavního soudu nic nezměnila ani skutečnost, že v době rozhodování Ústavního soudu byla stěžovatelka již propuštěna z vazby (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 ze dne 6. května 2008, bod 19, a dále v nedávné době i nález sp. zn. III. ÚS 3356/24 ze dne 18. července 2025, bod 31). Stěžovatelka totiž může mít nadále legitimní zájem na posouzení zákonnosti rozhodnutí o ponechání ve vazbě stížnostním soudem na základě argumentů reagujícími na jeho písemné odůvodnění, a to např. pro případné uplatnění náhrady škody. K takovému posouzení se otevře prostor stížnostnímu soudu právě zrušením jeho rozhodnutí Ústavním soudem.
33. Úkolem stížnostního soudu tak bude posoudit daný případ znovu, tentokrát na základě doplněné stížnosti stěžovatelky, ve které reaguje na písemné vyhotovení odůvodnění okresního soudu, a předkládá tak stížnostnímu soudu konkrétní argumenty směřující proti dalšímu ponechání ve vazbě.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu