Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, čj. Ncp 3638/2013-16, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 17. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu s ustanovením § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a po právní moci tohoto rozhodnutí bude proto věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 2. V odůvodnění usnesení vrchní soud uvedl, že předmětem řízení je náhrada škody, která měla vzniknout v důsledku neoprávněného zásahu některými rozhodnutími soudů, a nejedná se proto o ochranu osobnosti, leč o spor, opírající své nároky o ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že vrchní soud napadené usnesení dostatečně neodůvodnil, nezohlednil stěžovatelovo vyjádření k otázce věcné příslušnosti, přičemž stěžovatel trvá na tom, že se jedná o řízení ve věci zásahu do jeho osobnostních práv.
4. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. K věci samé Ústavní soud uvádí následující.
6. Jak plyne ze shora uvedeného, podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že vrchní soud napadené usnesení řádně neodůvodnil. Přitom i stěžovatel si je vědom ustanovení § 169 odst. 2 věta prvá o. s. ř., podle něhož "[v]yhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění." Rovněž Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. za všechny např. nález ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 148/13, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) připouští, že rozhodování o věcné příslušnosti podle ustanovení § 104a o. s. ř. nevyžaduje odůvodnění v takové podobě, jaká je striktně vyžadována u jiných typů rozhodnutí.
7. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně konstatoval (srov. shora citovaný nález a judikaturní odkazy v něm obsažené), že tuto výjimku je třeba vykládat restriktivně zvláště tehdy, zaujme-li účastník řízení ve svém vyjádření k otázce příslušnosti stanovisko; přitom v právě projednávaném případě stěžovatel takové stanovisko vrchnímu soudu skutečně poskytl a přiložil je i k ústavní stížnosti. K právnímu názoru Městského soudu v Praze, že v případě stěžovatelova žalobního žádání se nejedná o žádnou z výjimek, kdy v prvním stupni nerozhodují okresní (respektive obvodní) soudy, se ovšem stěžovatel vyjádřil pouze tak, že nesouhlasí s přehodnocováním své žaloby; podle jeho názoru tato není ničím jiným než žalobou na ochranu osobnosti. Dále stěžovatel ve svém vyjádření už jen rozvádí tezi o České republice jako o korupčním státě a uvádí, proč odůvodnění soudního rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jeho osobnostních práv, obsahuje jen "nechutné drby a pomluvy".
8. Za této situace má ale Ústavní soud za to, že stručné odůvodnění usnesení vrchního soudu, obsažené v ústavní stížností napadeném usnesení, je zcela adekvátní s ohledem na obsah argumentace stěžovatele i zákonnou úpravu, která umožňuje tato rozhodnutí neodůvodňovat vůbec. Stěžovatel své vyjádření ke smysluplné argumentaci nevyužil a ani argumentace v ústavní stížnosti se právnímu názoru městského soudu, týkajícímu se otázky příslušnosti, s nímž se vrchní soud ztotožnil, nevěnuje.
9. Proto postačuje, aby Ústavní soud toliko odkázal na vlastní judikaturu, jež se vztahem mezi žalobou na ochranu osobnosti a nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. zabývá (srov. k tomu např. nálezy ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, anebo ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08). V těchto nálezech totiž zdejší soud poukázal na to, že ústavním základem odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 13 Úmluvy. Čl. 36 odst. 4 Listiny přitom odkazuje ohledně bližší úpravy na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb., který byl významně novelizován zákonem č. 160/2006 Sb. Tato novela přinesla novum v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti. "Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ust. § 14 odst. 3 a v ust. § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z čl. 36 odst. 3 Listiny. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobnostních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.)." Krom toho Ústavní soud poukázal i na odlišně stanovenou poplatkovou povinnost v řízení o ochraně osobnosti a o odpovědnosti za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb.
10. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu