II. ÚS 2100/08

Odůvodnění

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud v plném rozsahu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2008 č. j. 3 Cmo 52/2008-52 pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). S návrhem na zrušení uvedeného usnesení se domáhala rovněž zrušení § 76g a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 96 odst. 1 Ústavy.

2. Napadeným usnesením bylo vůči stěžovatelce [tam označené jako žalovaný 1)] nařízeno předběžné opatření ukládající jí právní povinnost, a to tak, že Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatelů [žalobců v řízení před obecnými soudy - zde vedlejší účastníci 1) a 4)] změnil původně zamítavé usnesení soudu prvního stupně a vůči stěžovatelce vyslovil: "Žalovaný 1) je povinen zdržet se užívání označení "Top Home Shop" a "Top Home Shop - Znáte z TV! - Fitness, Kuchyně, Zdraví, Krása" a užívání slovního prvku "top" v rámci označení obsahujícího slovní prvek "shop" v textu na internetových stránkách www.tvproducts.cz.". Vůči vedlejší účastnici 2) Vrchní soud v Praze vyslovil: "Žalovaný 2) je povinen zdržet se užívání označení "Top Home Shop" a "Top Home Shop - Znáte z TV!" a užívání slovního prvku "top" v rámci označení obsahujícího slovní prvek "shop" v textu na internetových stránkách www.tv-products.cz.". Konečně vůči vedlejší účastnici 3) Vrchní soud v Praze napadeným usnesením vyslovil: "Žalovaný 3) je povinen zdržet se provozu internetových stránek obsahujících označení "top shop" nebo "topshop" a odkaz na internetové stránky www.products.cz a zdržet se provozu internetových stránek obsahujících odkaz na internetové stránky www.tv-products.cz pod doménou obsahující označení "topshop" nebo "top-shop"".

3. Podstatou argumentace stěžovatelky bylo ve stručnosti tvrzení, že v důsledku jejího vyloučení z druhého stupně posouzení věci (odvolacího řízení) ve věci návrhu na vydání předběžného opatření v případě, kdy soud prvního stupně návrh zamítl, se žalobci dostává nenáležité ochrany, neboť může ve svém návrhu tvrdit cokoli o porušení svých práv žalovaným v prvním i druhém stupni, a žalovanému přitom není poskytnuta žádná ochrana, resp. možnost obrany proti těmto tvrzením a rozhodnutím, a to ani poté, kdy sám soud pochybuje o oprávněnosti nároků žalobce. Opětovným vyjádřením navrhovatele předběžného opatření (žalobce) dochází podle stěžovatelky de facto k prolomení zásady prvoinstančního rozhodování rozhodovat o návrhu na nařízení předběžného opatření bez slyšení účastníků řízení podle § 75 odst. 2 občanského soudního řádu, jejímž důsledkem je i úplné "vynechání" stěžovatelky (žalované) z řízení. Stěžovatelce tak nebyla poskytnuta možnost oponovat rozhodnutí orgánu prvního stupně, na svou obranu uvést další tvrzení a vysvětlení a reagovat na jednotlivá tvrzení soudu v případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu soudem prvního stupně. Pokud by naopak soud prvního stupně žalobci vyhověl, měla by stěžovatelka (žalovaná) v odvolacím řízení stejná práva jako žalobce. Dále stěžovatelka uvádí, že v odvolacím řízení není důvod prosazovat snahu o maximální ochranu žalobce (na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně) v případě, že poskytnutí této ochrany již bylo žalobci odepřeno zamítavým usnesením. Takovýto závěr nelze založit ani na hypotetické úvaze o tom, že žalovaný by mohl blíže neurčeným způsobem mařit předběžné opatření, jestliže v prvním stupni nařízeno nebylo a žalobce soudu mohl veškeré rozhodující skutečnosti sdělit již předtím. Stěžovatelka v této souvislosti polemizuje s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud nedospěl k závěru o porušení základních práv v důsledku nedoručování rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření žalovanému. Z uvedených důvodů tedy stěžovatelka tvrdila, že jejím vyloučením z odvolacího řízení došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy (uvedené ustanovení je v ústavní stížnosti nesprávně označeno jako čl. 69 odst. 1 Ústavy). Rovněž v něm spatřovala porušení zásady dvojinstančnosti řízení, k čemuž dodala, že tuto zásadu je potřebné posoudit z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení. Občanský soudní řád totiž neumožňuje žalovanému podání řádného opravného prostředku proti nařízení předběžného opatření v odvolacím řízení, zatímco navrhovateli je právo apelace rozhodnutí přiznáno v celém rozsahu.

4. S ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 2100/08-49 byl návrh stěžovatelky na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

5. Plénum Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) mimo jiné rozhodlo, že ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je v části, která umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu nyní platného a účinného občanského soudního řádu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto toto ustanovení zrušilo, s odkladem vykonatelnosti do 1. dubna 2011. Po přechodnou dobu Ústavní soud vyslovil ústavně konformní výklad tohoto ustanovení tak, že se nevztahuje na usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení o tomto návrhu zastaveno.

6. Ústavní soud poté rozhodl usnesením ze dne 27. ledna 2010 o pokračování v řízení o ústavní stížnosti. Od ústního jednání Ústavní soud dílem s výslovným, dílem s presumovaným souhlasem účastníků a vedlejších účastníků řízení podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upustil.

7. Ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je v části, která se týká stěžovatelky, důvodná.

8. Jakkoli Ústavní soud v řízení o akcesorickém návrhu na zrušení právního předpisu podle § 74 a § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nerozhoduje o vlastní ústavní stížnosti, s níž byl akcesorický návrh na zrušení právního předpisu spojen, je zřejmé, že v tomto řízení o tzv. incidenční konkrétní kontrole norem mají skutkové okolnosti, o které se ústavní stížnost opírá, zásadní roli, neboť vymezují skutkově situaci tvrzené protiústavní aplikace napadených ustanovení zákona, přičemž tvrzenou protiústavností je stižena již sama zákonná úprava. Dospěl-li Ústavní soud v řízení o kontrole norem k závěru o rozporu napadených ustanovení zákona s ústavně zaručenými základními právy a svobodami, pravidelně se tento závěr projeví v závěru, že důsledkem aplikace takového ustanovení zákona je porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody konkrétní osoby.

9. Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 a nosné důvody zde uvedené. Jen pro stručnost připomíná, že nebylo shledáno protiústavním ustanovení § 76g občanského soudního řádu, které stanoví, že usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření anebo o zastavení řízení o tomto návrhu se doručuje pouze navrhovateli, a nikoli žalovanému, vůči němuž mělo být předběžné opatření nařízeno. Z odůvodnění tohoto nálezu vyplývá, že Ústavní soud z dobrých důvodů nepovažoval za protiústavní ani právní úpravu občanského soudního řízení, podle níž se žalované straně v takové situaci nedoručuje ani odvolání navrhovatele proti nevyhovujícímu usnesení soudu prvního stupně v řízení o předběžném opatření. Protiústavnost, resp. rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, shledal Ústavní soud toliko v § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, pokud toto ustanovení v kontextu platné a účinné právní úpravy civilního procesu umožňuje soudu druhého stupně alespoň částečně k odvolání navrhovatele vyhovět návrhu na nařízení předběžného opatření v situaci, kdy soud prvního stupně návrh odmítl nebo zamítl anebo řízení o něm zastavil, kdy se toto usnesení ani odvolání navrhovatele proti němu nedoručovalo žalovanému a kdy se žalovaný o řízení dozví až z usnesení soudu druhého stupně, které mu ukládá určitou právní povinnost, nemaje již možnost jakékoliv právní obrany, na rozdíl od situace, jaká by nastala, pokud by předběžné opatření nařídil již soud prvního stupně.

10. Přestože tedy ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu i nadále zůstává platnou a účinnou součástí právního řádu až do 31. března 2011, neukončí-li jeho život dříve zákonodárce, je jeho uplatnitelnost na popsané situace nadále po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 na dosud neskončená řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučena, jak vyplývá z výroku III nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09. Ve vztahu ke stěžovatelce, která námitku protiústavnosti tohoto ustanovení a protiústavních důsledků jeho aplikace řádně a posléze i úspěšně uplatnila před Ústavním soudem, je pak nutno dospět k závěru, že jeho uplatnitelnost s negativním dopadem na její ústavně zaručená základní práva a svobody je retrospektivně vyloučena i v jejím případě, neboť jinak by zcela pozbývala smysl ochrana základních práv a svobod poskytovaná Ústavním soudem cestou ústavní stížnosti a s ní spojeného návrhu na zrušení defektního právního předpisu.

11. S ohledem na všeobecnou závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 dle čl. 89 odst. 2 Ústavy se proto Ústavní soud v této fázi řízení může omezit jen na ověření, zda stěžovatelka byla ve svých základních právech postižena aplikací § 220 odst. 3 občanského soudního řádu za okolností, za nichž Ústavní soud shledal toto ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem.

12. Ústavní soud konstatuje, že žalobou ze dne 3. ledna 2008 se společnosti Studio Moderna, s. r. o., a Studio Moderna SA domáhaly vůči stěžovatelce a společnostem BESTSELLER, s. r. o., a Nodus Technologies, spol. s r. o., uložení povinnosti zdržet se užívání blíže specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných internetových stránek. S žalobou byl spojen rovněž návrh na vydání předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhaly stanovení většiny povinností, jež jsou obsaženy v petitu žalobního návrhu. Usnesením ze dne 10. ledna 2008 sp. zn. 41 Cm 1/2008 zamítl Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobkyň. Dne 30. ledna 2008 podaly žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo následně doplněno podáními ze dne 21. března 2008 a 1. dubna 2008. Napadeným rozhodnutím rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření ve vztahu ke všem žalovaným společnostem. Dne 30. června 2008 bylo uvedené rozhodnutí doručeno žalované TV PRODUCTS CZ, s. r. o., tj. stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem.

13. Za dané procesní situace a vzhledem k platné právní úpravě občanského soudního řízení tak stěžovatelka neměla žádnou možnost právní obrany proti soudem uložené právní povinnosti. Nemohla podat odvolání ani jiný procesní prostředek ochrany práva (nepočítaje v to ústavní stížnost), nemohla se k návrhu na nařízení předběžného opatření a k předběžnému opatření vyjádřit a předložit soudu argumenty a důkazní návrhy ve svůj prospěch. To je přesně ten důvod, který Ústavní soud vedl ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/09 k derogaci ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu, byť časově odložené.

14. Ústavnímu soudu proto nezbylo než uplatnit právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 i na konkrétní skutkové okolnosti stěžovatelky a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v části týkající se stěžovatelky zrušit. Ústavní soud však považuje za vhodné zdůraznit, že nyní vyslovený závěr se nijak nedotýká důvodů, pro které bylo předběžné opatření původně nařízeno, ani nijak nepředjímá případné nové rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření ve vztahu ke stěžovatelce.

15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze v celém rozsahu, bez omezení na výroky, které se jí bezprostředně dotýkají, tj. včetně výroků, které byly adresovány jiným subjektům. Ústavní stížnost však stěžovatel může podat pouze proti rozhodnutí, jímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, nikoli ústavně zaručené základní právo nebo svoboda jiného. Zákon o Ústavním soudu nezná institut populární ústavní stížnosti, kterou by bylo lze podat ve prospěch jiných osob anebo za ně (actio popularis), s výjimkou zmocnění. Proto Ústavní soud návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ve výrocích, které jí nebyly adresovány, odmítl výrokem III tohoto nálezu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

16. Vedlejší účastnice 1) ve svém vyjádření učinila návrh - v kontextu s procesním návrhem na zamítnutí, příp. odmítnutí ústavní stížnosti - aby Ústavní soud uložil stěžovatelce zaplatit této vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem včetně příslušné daně z přidané hodnoty. Takové rozhodnutí může podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud učinit podle výsledků řízení a v odůvodněných případech. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla úspěšná a její ústavní stížnosti bylo vyhověno, nemohl Ústavní soud návrhu vedlejší účastnice vyhovět, a proto tento návrh výrokem IV tohoto nálezu jako nedůvodný zamítl.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. srpna 2008, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. S ústavní stížností byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. Ve výchozím řízení se žalobci Studio Moderna s. r. o. a Studio Moderna SA domáhali vůči stěžovatelce jako žalované uložení povinnosti zdržet se užívání v žalobě specifikovaných označení či provozu takto označených internetových stránek. Se žalobou byl spojen rovněž návrh na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatelka domáhala stanovení většiny povinností, jež jsou obsaženy v žalobním návrhu. Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření zamítl, pročež bylo podle § 76g občanského soudního řádu předmětné zamítavé usnesení doručeno pouze právnímu zástupci žalobců. Ten následně podal proti tomuto usnesení odvolání, kterému Vrchní soud v Praze napadeným usnesením vyhověl, přičemž v souladu s § 220 odst. 3 občanského soudního řádu změnil původní zamítavé usnesení městského soudu. Podstatou argumentace stěžovatelky je, že v důsledku jejího vyloučení z druhého stupně posouzení věci (odvolacího řízení) ve věci návrhu na vydání předběžného opatření jí nebyla poskytnuta možnost obrany proti tvrzením žalobců a rozhodnutím soudu. Tvrdí, že ustanovení § 76g občanského soudního řádu, podle něhož se žalovaný nedozví o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na předběžné opatření a o možnosti podání odvolání ze strany žalobců, má za následek popření zásady rovnosti účastníků řízení v neprospěch žalovaného. Pokud je navrhovateli přiznáno právo apelace rozhodnutí a vyjádření svého názoru k němu, o němž odvolací soud jedná a rozhoduje, pak by stejné právo mělo být přiznáno v odvolacím řízení i osobě, které se má předběžným opatřením uložit povinnost. Dále tvrdí, že v důsledku § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je soud nucen postupovat takovým způsobem, že žalovanému znemožní realizaci jeho práva domáhat se revize rozhodnutí, kterým je mu uložena povinnost. Na rozdíl od navrhovatele je mu tak upřeno právo využít všechny řádné a mimořádné prostředky. Aplikace obou ustanovení přitom může mít za přímý následek neodčinitelný zásah do práva účastníka řízení na rovnocenné zacházení a práva na spravedlivý proces. Pokud totiž dojde k nařízení předběžného opatření, žalovaný sice bude mít možnost později se k věci vyjádřit, jeho tvrzení však budou posuzována v kontextu řízení a rozhodování ve věci samé, replikována žalobcem, a samotný fakt existence nařízení povinnosti neovlivní a nezvrátí.

Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že uplatněním § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řadu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom tvrdí, že citované ustanovení zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že tato tvrzení nelze označit za zjevně neopodstatněná a je třeba se návrhem na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu a jeho důvody věcně zabývat. Proto rozhodl podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o postoupení návrhu stěžovatele na zrušení napadených ustanovení k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.

V řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky bude pokračováno poté, co plénum Ústavního soudu rozhodne o návrzích stěžovatelky a senátu Ústavního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2009

Stanislav Balík v . r. předseda senátu

Odůvodnění

Ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 19. srpna 2008, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. S ústavní stížnosti byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu.

Usnesením č. j. II. ÚS 2100/08-49 ze dne 23. června 2009 byl návrh na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu a řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. ledna 2010 plénum Ústavního soudu rozhodlo o návrhu na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 občanského soudního řádu. Odpadl tak důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud rozhodl o pokračování v tomto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu