Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem [adresa] Kroměříž, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2026 č. j. 30 Cdo 496/2026-160, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025 č. j. 39 Co 182/2025-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2025 č. j. 48 C 184/2023-122, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem [adresa] Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") zamítl žalobu o zaplacení částky 10 000 000 Kč (výrok I), jíž se stěžovatel domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 35 Nc 85/2018.
3. Posuzované řízení na národní úrovni skončilo usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022 sp. zn. II. ÚS 1186/22 o odmítnutí ústavní stížnosti, které bylo doručeno zástupkyni stěžovatele dne 28. 6. 2022. Stěžovatel uplatnil svůj nárok u vedlejší účastnice 6. 2. 2023. Ta jej projednala a z důvodů promlčení odmítla. Ke stejnému závěru dospěl i obvodní soud s odůvodněním, že od 28. 6. 2022 začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku u vedlejší účastníce, jejímž posledním dnem byl 28. 12. 2022. Obvodní soud současně neshledal, že by námitka promlčení odporovala dobrým mravům.
4. Městský soud v Praze ("městský soud") rozhodnutí obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I). Ztotožnil se se závěrem, že stěžovatel uplatnil svůj nárok po uplynutí promlčecí lhůty.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Nejvyšší soud považoval dovolání za přípustné pro řešení otázky běhu, resp. stavění promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ("ESLP"), neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud dovodil podmínky pro stavení běhu promlčecí doby z § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"), ve spojení s § 26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu. Konstatoval, že stavění běhu promlčecí lhůty předpokládá uplatnění sporného nároku v promlčecí lhůtě u orgánu veřejné moci. Při uplatňování nároku na odškodnění újmy způsobené výkonem veřejné moci je přitom takovým orgánem veřejné moci soud. Tímto soudem však nemůže být ESLP, neboť podání stížnosti k němu má subsidiární povahu a musí následovat až po vyčerpání vnitrostátních právních prostředků nápravy, kterým je v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení předběžné uplatnění nároku u úřadu podle § 6 zákona č. 82/1998 Sb. a následně podání žaloby k vnitrostátnímu soudu. Nejvyšší soud uzavřel, že podání stížnosti k ESLP z důvodu (mimo jiné) i zásahu do práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nemůže představovat řádné uplatnění nároku u orgánu veřejné moci a podle § 648 občanského zákoníku ve spojení s § 26 zákona č. 82/1998 Sb. nezpůsobuje stavění běhu promlčecí lhůty. Městský soud tudíž nepochybil, jestliže k žádnému stavění běhu promlčecí lhůty z důvodu podání stížnosti k ESLP stěžovatelem nepřihlížel.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Má za to, že řízení před ESLP nelze oddělit od řízení vedeného před vnitrostátními orgány. Zdůrazňuje, že "vzhledem k účasti České republiky, jako smluvní strany Úmluvy, je nutno rozsudky ESLP považovat za rozsudky, které mají účinek vůči vnitrostátním orgánům."
III. Splnění podmínek řízení 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
Věcné posouzení
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Těžištěm ústavní stížnosti je především polemika stěžovatele se závěrem soudů o promlčení jeho nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu a s tím spjatým posouzením stavění běhu promlčecí lhůty z důvodu podání stížnosti k ESLP. Stěžovatel ovšem své námitky nepodkládá žádným ústavněprávně relevantním argumentem, v podstatné části svého podání se omezuje toliko na rekapitulaci průběhu předchozího řízení.
10. Ústavní soud na závěru, k němuž dospěl Nejvyšší soud, tj. že podání stížnosti k ESLP nepředstavuje uplatnění nároku u orgánu veřejné moci ve smyslu shora uvedených ustanovení podústavního práva, a tedy že s tímto podáním nelze spojovat účinek stavění promlčecí lhůty, nespatřuje cokoliv protiústavního. Napadený rozsudek dovolacího soudu přehledně shrnuje a vypořádává námitky stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i nyní v ústavní stížnosti. Toto rozhodnutí tedy nevykazuje znaky svévole, je plně přezkoumatelné, a tudíž souladné s čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud proto jen odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Již jen stručně doplňuje, že závěry, k nimž dovolací soud ve stěžovatelově věci dospěl, jsou plně souladné s konkluzemi aprobovanými rovněž v judikatuře Ústavního soudu, že do posuzované délky řízení se nezapočítává doba, po kterou běželo řízení před ESLP (srov. nález ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 1154/20). ESLP totiž není orgánem státu, za jehož jednání by stát (Česká republika) mohl být odpovědný. Tomuto hodnocení odpovídá i výklad pojmu "orgán veřejné moci" předvídaný § 648 občanského zákoníku, z nějž Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě vycházel a jenž tento výraz spojuje právě "jen" s orgánem vykonávajícím státní moc (srov. napadený rozsudek, bod 33 a zde obsažený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 107/2021-157, body 33-35 a tam cit. judikaturu Ústavního soudu). Opačný závěr, který konvenuje stěžovateli, by působil nesystémově, přiznával by zahájení řízení u ESLP účinky, které zákonodárce zjevně nezamýšlel. Tyto účinky nevyplývají z ústavního pořádku, z vnitrostátních procesních předpisů a ani z mezinárodněprávní úpravy obsažené v Úmluvě, ve znění navazujících procesních protokolů.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu