Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2021 č. j. 6 Tdo 387/2021-348, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2020 sp. zn. 9 To 344/2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. června 2020 č. j. 4 T 129/2019-212, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 96 odst. 2 Ústavy. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy soud prvního stupně stěžovateli uložil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku a § 65 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 75 hodin. 2. Trestná činnost spočívala v tom, že stěžovatel dne 30. 12. 2018 ve 20:05 hodin na jižní straně budovy železniční stanice Praha hlavní nádraží, u stanoviště vozidel Taxi, za přítomnosti nejméně čtyř osob napadl poškozeného T. P., nejprve úderem levou rukou sevřenou v pěst do hlavy a následně několika údery pěstmi, sunul ho před sebou až ho narazil na zaparkované bílé vozidlo, následně jej kopl do varlat, uhodil ho pěstí do hlavy a srazil ho na zem, kde ho kopal do hlavy, čímž mu způsobil krevní výron víčka pravého oka, krevní výron do spojivky pravého oka, lehké pohmoždění pravého oka, krevní podlitinu a kožní oděrku v pravém obočí, kožní oděrky na horním a dolním rtu vpravo, pohmoždění hlavy, krevní podlitinu v krajině pravého ucha, otřes vnitřního ucha vpravo, tinnitus v pravém uchu, kožní oděrky krku vpravo a podvrtnutí krční páteře, což si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného v období od 31. 12. 2018 do 15. 4. 2019. 3. Rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek prvního stupně potvrzen. Stěžovatel podal dovolání a Nejvyšší soud jej odmítl. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že obecné soudy nesprávně provedly důkaz kamerovým obrazovým záznamem a nevyhodnotily míru jeho důvěryhodnosti a pravosti. Stěžovatel tedy tvrdí, že takový důkaz je nezpůsobilý prokázat jeho vinu a navíc, že jej nelze použít jako důkaz přímý. Dále uvedl, že poškozený prý nevypovídal věrohodně s ohledem na rysy jeho osobnosti a na jeho psychický stav, neboť se potvrdilo, že měl psychické problémy a stále se s nimi potýká. Podle stěžovatele jsou odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nedostatečná a připomenul zásady presumpce neviny a in dubio pro reo s odkazem na příslušnou judikaturu.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud ověřil, že s námitkami stěžovatele se soudy všech tří stupňů dostatečným způsobem vypořádaly, včetně námitek, týkajících se pravosti a věrohodnosti kamerového záznamu, jakož i věrohodnosti osoby poškozeného. Kamerový záznam lze také s ohledem na ostatní důkazy (např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví) považovat za adekvátní a řádně vyhodnocený důkaz, prokazující bez větších pochybností vinu stěžovatele. 6. Námitky stěžovatele jsou v zásadě jen opakováním jeho obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a případně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Také v úvaze o trestu soudy nepochybily; za spáchaný skutek si lze naopak představit i trest přísnější, než vhodně a pro stěžovatele mírněji uložený trest alternativní. 7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David v. r. předseda senátu