Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele J. K., bez právního zastoupení, o návrhu směřujícím proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. UL 2/2005, i o návrhu na zrušení ustanovení § 174a odst. 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění
Stěžovatel se návrhem ze dne 12. 4. 2005, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2005, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl rovněž, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 174a odst. 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. UL 2/2005, odmítl stěžovatelův návrh, aby jako soud vyššího stupně určil Městskému soudu v Praze lhůtu pro vyvěšení usnesení ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 52 K 92/97, na úřední desce a pro jeho následné založení do spisu. Vrchní soud v Praze ve svém odůvodnění odkázal na rozhodnutí ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. UL 16/2004, jímž obsahově totožný návrh stěžovatele již dříve odmítl. Pro úplnost soud dodal, že šetřením Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že usnesení o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele ze dne 20. 10. 1998, sp.zn. 52 K 92/97, bylo dne 20. 10. 1998 vyvěšeno na úřední desce soudu. Stěžovatel v návrhu adresovaném Ústavnímu soudu vyjádřil nesouhlas s postupem městského soudu v konkurzním řízení a vrchního soudu v řízení o jeho návrhu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Uvedl dále, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta. Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle ustanovení § 30, § 31 a § 34 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel přípisem ze dne 3. 5. 2005 vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 30 dnů. Výzvu Ústavní soud doručoval do vlastních rukou stěžovatele na adresu jeho trvalého pobytu. Adresát nebyl poštovním doručovatelem na adrese [adresa] . 5. 2005 uložena na poště a adresátu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Stěžovatel si nicméně zásilku na poště nevyzvedl ani v úložní době deseti dnů, zásilka se proto vrátila jako nedoručená. Vzhledem k uvedenému tedy nastala ve smyslu ustanovení § 50c odst. 4 o.s.ř. fikce doručení desátým dnem od uložení, tedy dne 6. 6. 2005. Ústavní soud konstatuje, že dne 7. 7. 2005 uplynula soudcovská lhůta určená k odstranění vytčených vad podání, aniž je stěžovatel přes poučení o možných následcích odstranil. Ústavní soud při posouzení případu přihlédl k tomu, že stěžovatel v minulosti vedl před Ústavním soudem řadu řízení, nepochybně jsou mu tedy známy náležitosti, které ústavní stížnost musí podle zákona splňovat, včetně povinného právního zastoupení advokátem (§ 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu) na základě speciální plné moci. Stěžovatel ostatně sám uvádí, že se na Českou advokátní komoru obrátil se žádostí o určení advokáta pro řízení před Ústavním soudem. Do dnešního dne však stěžovatel nesdělil, jaké další kroky vedoucí k odstranění vytčených vad podání dále podnikl. Stěžovatel ani advokát, kterého by Česká advokátní komora k údajné žádosti stěžovatele určila, Ústavní soud nikterak nekontaktovali. I pro stěžovatele platí zásada "vigilantibus iura" (každý nechť si střeží svá práva), která ovládá kontradiktorní řízení v právním státě a kterou je Ústavní soud povinen respektovat. S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro neodstranění jeho vad ve lhůtě k tomu stanovené.
K návrhu na zrušení ustanovení § 174a odst. 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95).
Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení § 174a odst. 8 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
Jiří Nykodým předseda senátu