Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.11.1999, č.j. 11 Co 928/99-49, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se svým podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 6.4.2000 (posléze doplněným k výzvě soudu) domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.11.1999, č.j. 11 Co 928/99-49. Napadeným rozsudkem byly potvrzeny výroky prvoinstančního soudu ohledně přivolení k výpovědi z nájmu bytu svědčícího stěžovatelce a ukončení nájmu uplynutím výpovědní lhůty, současně byl změněn výrok o povinnosti stěžovatelky vyklidit dosud užívaný byt. Podle tvrzení stěžovatelky byla uvedeným rozhodnutím porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Neústavnost konkrétně spatřuje především v nesprávném právním posouzení věci, zejména s ohledem na neústavní interpretaci pojmu důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 712 odst. 2 obč. zákoníku. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud v dané věci zjistil, že soud I. stupně rozsudkem ze dne 22.6.1999, č.j. 8 C 280/97-31, uložil stěžovatelce povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu, k odvolání vedlejších účastníků (v řízení u obecných soudů navrhovatelů) změnil soud II. stupně tento výrok tak, že stěžovatelce uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu, který může být i o menší podlahové ploše, než byt vyklizovaný. Tímto postupem vznikla stěžovatelce možnost podat proti napadenému rozsudku dovolání v souladu s § 238 odst. 1 písm. a) obč. soudního řádu. V takovém případě je dovolání procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., a proto je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud navíc konstatuje, že podle informací jemu známých z úřední činnosti, stěžovatelka možnosti podat dovolání využila. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. srpna 2000 JUDr. Ivana Janů soudce zpravodaj