Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ondřejovická strojírna, a.s., sídlem [adresa] Ostrava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem [adresa] Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 277/2025-41 ze dne 25. května 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka dovážela trubky čínského původu z Indie. Celní orgány jí doměřily antidumpingové clo ve výši více než 44 milionů Kč. Dodavatelé stěžovatelky je dováželi do Indie z Číny a v Indii je zastudena opracovávali - podle celních orgánů jejich původ zůstal pro účely proclení čínský. Clo jí doměřily v prodloužené 10leté prekluzivní lhůtě [tehdejší čl. 221 odst. 4; dnes čl. 103 odst. 2 Nařízení (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie; "celní kodex"], protože měly podezření na spáchání trestného činu.
2. Stěžovatelka se bránila žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ten však její žalobu zamítl. Poté Nejvyšší správní soud zamítl i její kasační stížnost. Obšírně se zabýval provedeným dokazováním a tím, že zvolené zpracování trubek v Indii nezměnilo jejich čínský původ. Tento závěr opřel o rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-86/24 CS STEEL, který se zabýval podobnou situací. K 10leté prekluzivní lhůtě uvedl, že postačí, pokud celní orgány přezkoumatelným způsobem uvedou, že mají podezření, že dluh vznikl v důsledku činu, který byl trestný. Nemusí shledat dlužníka ani jinou osobu vinnou ani zahájit trestní stíhání. Své závěry dovodil z judikatury Soudního dvora EU.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti vznáší stěžovatelka tři okruhy námitek. Tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, "Listiny"), princip rovnosti účastníků (čl. 37 Listiny), právo vyjádřit se k důkazům a na řádné projednání věci (čl. 38 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a princip ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti práva (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy).
4. Zaprvé, celní orgány extenzivně použily 10letou prekluzivní lhůtu pro doměření cla. Podezření ze spáchání trestného činu, které by prodloužilo lhůtu ze 3 na 10 let, měly celní orgány stěžovatelce pečlivě sdělit již při zahájení kontroly, nikoli až v odvolacím řízení. V okamžik rozhodování odvolacího orgánu již bylo jasné, že stěžovatelka se trestné činnosti nedopustila, existovalo vyrozumění přímo od odvolacího orgánu, které skutečnosti pro zahájení trestního stíhání neshledalo. V okamžiku rozhodnutí o odvolání tedy neměl indicie o možném spáchání trestného činu, měl proto rozhodnutí změnit. Z přístupu celních orgánů a soudů vyplývá, že k prolomení 3leté lhůty stačilo jen velmi obecné a povšechné podezření o spáchání trestného činu, bylo nerozhodné, zda se nakonec potvrdilo či nikoli a jakou roli v něm vůbec měla stěžovatelka hrát. Tehdejší čl. 221 odst. 4 celního kodexu má být naprostou výjimkou, český přístup z něj ale dělá spíše pravidlo, které je z pohledu ústavně zaručené právní jistoty nepřípustné. 5. Zadruhé, Nejvyšší správní soud měl podle čl. 267 SFEU jako soud poslední instance povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ohledně běhu lhůty. Stěžovatelka předběžnou otázku výslovně formulovala a poukázala i na odlišnou praxi německých soudů, které vykládají podmínky pro běh delší prekluzivní lhůty přísněji. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu, proč otázku nepoloží, je nedostatečné a nereaguje na argumentaci vznesenou stěžovatelkou.
6. Zatřetí, správní soudy nepřípustně doplnily skutková zjištění. Krajský soud si sám vyhodnotil sazební zařazení vstupních materiálů dovážených trubek, i když celní orgány se touto otázkou vůbec nezabývaly. Správní soudy mají ale pouze přezkoumávat zákonnost správních rozhodnutí, celní orgány jsou navíc vázány zásadou materiální pravdy. Není možné, aby toto dokazování prováděl až krajský soud. Tím, že Nejvyšší správní soud postup krajského soudu aproboval v rozporu s vlastní judikaturou, porušil rovnost zbraní účastníků a soudní nestrannost. Tato skutková zjištění jsou navíc neudržitelná. Podklady, především zpráva OLAF, ze kterých správní soudy vycházely při určení původu vstupních materiálů, jsou neurčité. Stěžovatelka poukazuje na případy jiných dovozců, u kterých se nakonec ukázalo, že dovezené trubky jsou vyrobené z jiných materiálů, než OLAF tvrdil. Kdyby toto dokazování provedly správní soudy poctivě, nemohly by pak na stěžovatelčinu situaci aplikovat rozsudek CS STEEL.
7. Vzhledem k závažnosti všech těchto pochybení má stěžovatelka zaplatit 44 milionů Kč, to je pro ni likvidační. Tím napadený rozsudek porušuje i její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupená advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. První, pro stěžovatelku stěžejní, námitkou je chybná aplikace prodloužené desetileté lhůty pro oznámení celního dluhu. Stěžovatelka předkládá v tomto ohledu argumentaci, která je prakticky totožná s argumentací obsažené v kasační stížnosti.
11. Ústavní soud není, jak setrvale uvádí ve svých rozhodnutích, další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním nepřímo nahrazovat rozhodování obecných soudů. To se týká i výkladu a aplikace jednoduchého práva správními soudy. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. III.ÚS 1878/24 ze dne 20. 5. 2025, bod 21).
12. V posuzované věci aplikovaly obecné soudy prodlouženou prekluzivní lhůtu pro oznámení celního dluhu v souladu s předcházející rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, založenou na výkladu Soudního dvora EU. Podle té postačí pro aplikaci prodloužené lhůty přezkoumatelná úvaha správního orgánu, že celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný. Jak přitom jednoznačně vyplývá z judikatury Soudního dvora EU, tato trestnost pro účely celního řízení nevyžaduje ani odsuzující rozhodnutí vydaném v trestním řízení, ani zahájení jakéhokoliv trestního řízení - nepodstatnou je dokonce i taková skutečnost, zda bylo v rozhodné době takové stíhání promlčeno (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007 ve věci ZF Zefeser, C-62/06, body 24 a 25). Jinak řečeno, jde o to, zda v rozhodné době - tedy při vydání prvostupňového rozhodnutí - mohly celní orgány výlučně pro účely celního řízení vyhodnotit dotčené jednání jako odpovídající některé ze skutkových podstat trestného činu ve smyslu vnitrostátního trestního práva.
13. Obecné soudy posoudily splnění této podmínky způsobem, kterému nelze z hlediska ústavní roviny nic vytknout. Vyšly ze skutkových okolností posuzované věci, kdy údaje, které měly celní orgány v rozhodnou dobu k dispozici, ukazovaly na zastřený čínský původ dováženého zboží, a tedy snahu vyhnout se antidumpingovému clu - taková situace mohla naplnit dva trestné činy, konkrétně podvodu a krácení cla. Žádná z okolností uváděná stěžovatelkou, jako nesdělení konkrétního podezření při zahájení kontroly či kdo byl původcem postižitelného jednání, přitom nemůže oprávněnost aplikace prodloužené prekluzivní lhůty s ohledem na výkladová východiska uvedená v předchozím bodě zpochybnit.
14. Úzce spojené s první námitkou je tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měl Nejvyšší správní soud dopustit nepoložením předběžné otázky Soudnímu dvoru EU. V kasační stížnosti stěžovatelka navrhovala položení otázky směřující ke zjištění, zda pro aplikaci prodloužené prekluzivní lhůty je potřeba prokázání naplnění skutkové podstaty nebo postačuje podezření na spáchání trestného činu.
15. K porušení procesních práv zaručených Listinou může skutečně dojít v případě, pokud by se obecný soud s návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec, nebo by se s ním sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo nesrozumitelné či neudržitelné, případně by bylo nepoložení předběžné otázky svévolné (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1434/17, body 72 - 75, nebo sp. zn. II. ÚS 1854/20, body 57 a 58). Z judikatury Ústavního soudu i ESLP přitom plyne, že rozsah a kvalita odůvodnění nepoložení předběžné otázky mají odrážet relevanci předběžné otázky pro správné rozhodnutí ve věci (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2839/21 ze dne 22. 11. 2022, body 36 a 37 a tam citovaná judikatura ESLP).
16. Ústavní soud hodnotí u soudu posledního stupně závěr jako svévolný zejména tehdy, jestliže (i) soud měl sám o výkladu práva EU (viditelné) pochybnosti a předběžnou otázku nepodal, (ii) přestože Soudní dvůr dosud podobný výkladový problém nezodpověděl, obecný soud překročil míru svého uvážení a sám vyložil bez položení předběžné otázky v dané věci unijní právo způsobem, který je jednoznačně neudržitelný (obdobně nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009, bod 23). Ačkoli Ústavní soud nehodnotí naplnění tzv. CILFIT kritérií, nemůže odhlížet od judikatury Soudního dvora, hodnotí-li udržitelnost výkladu unijního práva a absenci svévole ze strany obecného soudu posledního stupně, který nepoložil předběžnou otázku (nález sp. zn. II. ÚS 2549/24 ze dne 6. 5. 2026, bod 25).
17. V posuzované věci žádná z výše uvedených situací, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, nenastala. Z odůvodnění rozsudku NSS jasně vyplývá, že důvodem nepoložení navrhované otázky je její vyjasnění v dřívější judikatuře Soudního dvora. Takový závěr je plně udržitelný - z judikatury, na kterou Nejvyšší správní soud odkazuje, totiž zřetelně vyplývá, že prokazování naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu není pro aplikaci prodloužené prekluzivní lhůty potřeba. Tento závěr vyplývá už ze samotné skutečnosti, že kvalifikaci jednání provádí celní orgány, tedy nikoli orgány činné v trestním řízení, a to pouze v rámci a pro účely řízení správní povahy (rozsudek ZF Zefeser, bod 28).
18. Na tomto hodnocení nemění nic ani tvrzení stěžovatelky o jiném přístupu německých soudů. Předně, v situaci, kdy Soudní dvůr výkladový problém zodpověděl (tzv. acte éclaire), je potřeba výslovně se vypořádat s tvrzenou odlišnou judikaturou soudů jiných členských států výrazně nižší, než pokud by byl výklad unijního práva pro tento vnitrostátní soud natolik zřejmý, že nebyl ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost - tzv. acte clair (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2021 ve věci Consorzio Italian Management, C-561/19, bod 51). Na rozdíl od situace acte éclaire totiž situace zřejmého výkladu vyžaduje podrobnější odůvodnění - vnitrostátní soud musí vyložit, proč nabyl přesvědčení, že stejnou jistotu o absenci rozumných pochybností by měly i ostatní vnitrostátní soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a také Soudní dvůr (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 3. 2026 ve věci Remling, C-767/23, bod 37). Pokud již Soudní dvůr otázku vyřešil, potřeba zdůvodnění absence rozumných pochybností logicky nevzniká.
19. Navíc oproti tvrzení stěžovatelky Ústavní soud neshledává žádný rozpor mezi přístupem vnitrostátních obecných soudů s citovanými rozhodnutími německých soudů. Z odstavce rozsudku Finanzgericht Düsseldorf, citovaného v kasační stížnosti, vyplývá pouze to, že má jít o jednání, které je považováno za trestný čin - z toho nelze bez dalšího dovozovat, že je nezbytné prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu. Co se dále týká posuzování úmyslu pro aplikaci desetileté promlčecí lhůty podle německého práva, jedná se o důsledek volby členského státu, kterou mu dává čl. 103 odst. 2 celního kodexu (nejméně pět a nejvýše deset let v souladu s vnitrostátním právem). Jelikož se Německo rozhodlo pro aplikaci dvojí prodloužené lhůty v závislosti na zavinění, je takové rozlišování v německém právu podstatné - s ohledem na volbu českého zákonodárce učiněnou v § 23 odst. 2 celního zákona, kde je upravena pouze jednotná lhůta 10 let, jsou závěry německých soudů v tomto ohledu na vnitrostátní situaci nepřenositelné.
20. Co se týká nepřípustných doplnění skutkových zjištění správními soudy, resp. skutkových zjištění o sazebním zařazení vstupních materiálů, jedná se pouze o nesouhlas se (skutkovými) závěry, které v tomto ohledu učinily obecné soudy, a na kterých Ústavní soud neshledává žádné ústavně relevantní pochybení. Obdobně namítaná extenzivní aplikace rozsudku Soudního dvora ve věci CS STEEL je závislá na posouzení, zda skutková situace v posuzované věci je totožná se skutkovou situací v citovaném rozsudku Soudního dvora. Do takového posouzení provedeného obecnými soudy by Ústavní soud mohl vstoupit pouze, pokud by vykazovalo vady ústavně právní povahy - nic takového ale Ústavní soud v tomto ohledu neshledal.
21. Konečně zjevně neodůvodněná je i námitka týkající se nepřiměřeného zásahu do majetkové sféry stěžovatelky. Ta vychází z předpokladu porušení práva na spravedlivý proces - jelikož takové porušení Ústavní soud neshledal, nemohlo dojít ani k porušení práva na vlastnictví.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu