Ústavní soud rozhodl o návrhu P. Č., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 2 As 41/2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, jímž nebylo navrhovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Dle navrhovatele je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu iracionální a stupidní; Nejvyšší správní soud obchází správní řád a uzurpuje si zákonodárnou moc. V návrhu je dále uvedeno, že navrhovatel je zastoupen určeným advokátem, nicméně plná moc podepsaná advokátem přiložena nebyla a rovněž se nejedná o návrh advokátem zpracovaný.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že návrh nesplňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že navrhovatel podal od roku 2007 již cca 240 ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byl vyzýván k odstranění jejich vad s vyrozuměním o náležitostech návrhu. Navrhovateli, který byl Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byl navrhovatel seznámen např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1639/12, sp. zn. IV. ÚS 1640/12 a další). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Dagmar Lastovecká, v. r. soudce zpravodaj