Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto pro nepřípustnost9× citováno

Spisová značka

II. ÚS 2244/23

Téma · generováno AIPřípustnost dovolání a vyčerpání procesních prostředků

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 13. 9. 2023Zpravodaj: Svatoň JanTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2023:2.US.2244.23.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - MS Praha SOUD - NSNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 21. 8. 2023Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal vrácení peněz poskytnutých druhé straně a otázky jejich promlčení. Ústavní soud potvrdil, že dovolání bylo odmítnuto správně, protože námitky směřovaly hlavně proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Ústavní stížnost proto zčásti odmítl jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolací námitky musí být právní; kritika právního posouzení založená na odlišném skutkovém stavu není řádným uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Vady řízení ani hodnocení důkazů samy přípustnost dovolání nezakládají a dovolání proti nákladovému výroku není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nebylo-li podáno věcně projednatelné dovolání, je ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustná.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že pokud kritika právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
    Zobrazit v textu
  • Pokud stěžovatel dále vytýkal odvolacímu soudu kvalitu odůvodnění napadeného rozsudku, nezpochybnil právní posouzení věci, ale namítal vady řízení, k nimž dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
    Zobrazit v textu
  • Stručně řečeno, nepodal věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou sídlem [adresa] Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2022 č. j. 22 Co 152/2022-271 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 33 Cdo 850/2023-286, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 26 C 122/2020-144, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli (v původním řízení v postavení žalobce) částku 1 731 490 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení dalších 1 495 510 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 1 731 490 Kč s příslušenstvím zamítl, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu částky 481 500 Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

3. Předmětem sporu byl nárok stěžovatele na vrácení peněžitých plnění, která poskytl žalované, kdy bylo otázkou, z jakých důvodů byly činěny tyto platby, zda je žalovaná povinna uhrazené peníze stěžovateli vrátit a zda je případně stěžovatelovo právo promlčeno, neboť žalovaná vznesla ve vztahu k žalované částce námitku promlčení.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.

5. Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že odvolací soud založil své rozhodnutí na odůvodnění, které bylo nepředvídatelné, a neodůvodnil svůj závěr, že stěžovatel si byl vědom, že poskytuje peněžní prostředky žalované bez právního důvodu. Stěžovatel tak neměl možnost se k názoru odvolacího soudu náležitě vyjádřit a prokázat, že předmětné peněžní prostředky považoval za půjčku a požadoval jejich vrácení. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že na jeho námitky reagoval formalisticky a neodstranil jím namítané vady řízení. Pokud jde o námitku ve vztahu ke stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, stěžovatel uvádí, že její podstatou nebyla kritika hodnotících úvah odvolacího soudu, ale absence těchto úvah.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.

9. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že argumentace stěžovatele spočívala v rovině polemiky s hodnocením důkazů odvolacím soudem ohledně prokázání existence zápůjček, resp. stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že jeho právo na vrácení části peněžních prostředků, které žalované poskytl, je promlčeno, učinil tak však za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud vycházel. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že pokud kritika právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

10. Stejně tak Nejvyšší soud řádně odůvodnil, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stran samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pokud stěžovatel dále vytýkal odvolacímu soudu kvalitu odůvodnění napadeného rozsudku, nezpochybnil právní posouzení věci, ale namítal vady řízení, k nimž dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud poukázal na to, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

11. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, z níž by bylo možno usuzovat na protiústavní pochybení Nejvyššího soudu. Její podstata totiž spočívá výhradně v kritice vypořádání dovolacích námitek. Nejvyšší soud však své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil, když především objasnil, že v případě dovolacích námitek se musí jednat o námitky právní a nikoliv skutkové.

12. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý, nemůže Ústavní soud za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužil procesních prostředků, které zákon k ochraně jeho práv připouští. Stručně řečeno, nepodal věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž nepřípustná.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2023

Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací