Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022 č. j. 2 T 136/2022-137, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023 č. j. 8 To 387/2022-157, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023 č. j. 7 Tdo 406/2023-179, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022 č. j. 2 T 136/2022-137, shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestného činu se dopustil, když úmyslně a bez závažného důvodu nenastoupil a vyhýbal se nástupu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. 8 T 19/2021, ve spojení s usnesením Krajského v Brně ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 4 To 51/2022. Za tento trestný čin městský soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Krajský soud v Brně stěžovatelovo odvolání zamítl usnesením ze dne 10. 1. 2023 č. j. 8 To 387/2022-157. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne ze dne 24. 5. 2023 č. j. 7 Tdo 406/2023-179. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že popsaný skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu, městský soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz a mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a odst. 6 a § 125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02).
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a se kterou se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy stěžovatel spatřuje v závěru obecných soudů, že do výkonu trestu nenastoupil bez závažného důvodu. S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud v bodech 18 až 20 napadeného usnesení. S námitkou, že soudy nevyhověly stěžovatelovu důkaznímu návrhu na výslech svědkyň M. K. a J. D. se Nejvyšší soud vypořádal v bodech 21 až 25 napadeného usnesení. S námitkou, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu, se Nejvyšší soud vypořádal v bodech 27 až 30 napadeného usnesení. Ve všech zmíněných částech je rozhodnutí Nejvyššího soudu velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje prosazení vlastních názorů na posuzovanou věc, téměř však nereflektuje závěry Nejvyššího soudu a nijak s nimi nepolemizuje. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu pokládá za logické a v napadených rozhodnutích neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval kasační zásah.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu