Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. V. S., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2018, č. j. 32 Az 9/2017-29, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 7 Azs 117/2018-30, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) cit. zákona] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavních principů a jeho základních práv, zaručených čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 79 odst. zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost stížností napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatel žije na území České republiky, avšak na rozdíl od své manželky, rovněž státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, nemá uděleno povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Se svojí manželkou zde vychovávají nezletilou dceru, která je občankou České republiky a navštěvuje zde základní školu. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v trestním řízení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kdy mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, a to v souvislosti s jeho drogovou trestnou činností.
3. V návaznosti na uložení tohoto trestu, kdy jím stěžovatel přišel o své povolení k pobytu, požádal o udělení mezinárodní ochrany, resp. humanitárního azylu podle ustanovení § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), případně o udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu. Stěžovatel argumentoval svými rodinnými a soukromými vazbami na území ČR, kde žijí jeho manželka a nezletilá dcera, které tu jsou plně integrovány. V případě vyhoštění stěžovatele dojde údajně k narušení uvedených rodinných vazeb, neboť nepřipadá v úvahu, aby jeho rodina odcestovala s ním do Vietnamu, kde již pozbyla veškeré vazby a kontakty; dcera byla ve Vietnamu pouze jednou za celý svůj život.
4. Tato žádost stěžovatele byla nicméně Ministerstvem vnitra, Odborem azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 26. 5. 2017, č. j. OAM-935/ZA-ZA11-HA10-2016, zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, o které krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že ji zamítl a následnou kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl Nejvyšší správní soud.
5. V podstatě shodnou argumentaci, kterou stěžovatel uplatnil jak v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany, tak i v průběhu řízení před správními soudy, předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že shora předestřeným postupem správní soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených základních práv. Stěžovatel tak opětovně předkládá celou řadu námitek a konkrétních skutečností, které dle jeho názoru zakládají důvodnost jím podané žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany. Stěžovatel namítá, že v případě jeho vyhoštění dojde k citelnému zásahu do jeho rodinného života. Na území České republiky žije ve společné domácnosti se svojí ženou a s nezletilou dcerou, kdy manželka již žádné vazby na rodný Vietnam nemá a dcera si je ani nevytvořila, když celý svůj dosavadní život žije na území ČR. Proto stěžovatel také podpůrně argumentuje čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení správních soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V případě nyní projednávané ústavní stížnosti jsou relevantní námitky stěžovatele, v nichž zpochybňuje způsob, jakým se ministerstvo a obecné soudy vypořádaly s otázkou důvodnosti jím podané žádosti o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu, a s jejichž právními závěry stěžovatel i nadále polemizuje v ústavní stížnosti.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány ve správním řízení při posouzení otázky důvodnosti jím podané žádosti o mezinárodní ochranu podle zákona o azylu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i ministerstva a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny ve správním řízení či v řízení před obecnými soudy týkající se udělení mezinárodní ochrany, a to od jejich samotného počátku, jak ostatně vyplývá i z obsahu jednotlivých podání stěžovatele. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o jeho snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu měla být kladně vyřízena jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah a bohatými odkazy na judikatorní praxi) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž zákona o azylu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Obecné soudy se velice podrobně zabývaly tvrzenou nesprávností právních závěrů ohledně nenaplnění zákonných podmínek a předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, a to ať již ve formě humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu, anebo ve formě doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Ministerstvem i krajským soudem zastávaný právní názor Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných "azylových" věcech a ani v tomto aspektu jejich rozhodovací činnosti neshledal žádné nedostatky, jež by odůvodňovaly kasační zásah z jeho strany.
11. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy nepřijatelnou ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s., považuje Ústavní soud tento závěr za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Za dané situace se Ústavní soud nemusel zabývat návrhem na odklad vykonatelnosti, neboť se to s ohledem na způsob rozhodnutí jeví jako zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David v. r. předseda senátu