II. ÚS 2269/19

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny), jakož i zásady zaručené čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") domáhal po společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., zaplacení částky 1 039 946 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalované společnosti z důvodu neplatnosti smlouvy o dílo, na jejímž základě stěžovatel pro žalovanou společnost provedl dodávku a montáž kanalizačních stok. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací týkající se neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu absence právní subjektivity protistrany, neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu omylu na straně stěžovatele, rozporu pokuty s poctivým obchodním stykem a nemožnosti považovat neadresný zápis ve stavebním deníku za výzvu k plnění. Obecné soudy ve svém posouzení smlouvy o dílo nerespektovaly autonomii vůle ani investora, ani stěžovatele; jejich rozhodnutí odporuje principu ochrany důvěry v závazkových vztazích. Z garancí čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 Listiny dle stěžovatele vyplývá, že stěžovatel má za vykonanou práci dostat zaplaceno. Soudy se dále nevyjádřily ke stěžovatelově argumentaci týkající se zaplacení jednotlivých kanalizačních přípojek; stěžovatel nesouhlasí s výsledkem dokazování, že příplatek za provedení jedné kanalizační přípojky činí 286 Kč. Závěrem stěžovatel namítá, že byl obecnými soudy sankcionován za to, že se choval lidsky a ohleduplně vůči poutníkům a dalším návštěvníkům Svatého Kopečku během podzimních poutí.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedl již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelovými argumenty se obecné soudy vypořádaly již v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obecné soudy řádně odůvodnily své právní závěry ohledně platnosti smlouvy o dílo a zákonnosti uplatnění práva na zaplacení smluvní pokuty. Jedná se o otázky podústavního práva, do jejichž vypořádání obecnými soudy nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Již vůbec není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat obecnými soudy zjištěný skutkový stav vyplývající z provedeného dokazování. Nemůže proto opětovně posuzovat otázku pravosti zápisů ve stavebním deníku, ani cenu jedné kanalizační přípojky. Ústavní soud proto shrnuje, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele neshledal; rozhodnutí obecných soudů nejsou nepřezkoumatelná, ochrana vlastnického práva neznamená, že neplatí sjednané závazky mezi jednotlivci a z nich vyplývající práva a povinnosti. Pouhý nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy k úspěchu u Ústavního soudu nestačí.

8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu