Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem [adresa] a, [PSČ obec], IČ [IČO], zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem [adresa] 5, směřující proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2012 č. j. 181 EC 574/2010-33, týkajícího se náhrady nákladů řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v části výroku, který se týká nákladů řízení, a to z důvodů v zásadě již uváděných v jejích předcházejících ústavních stížnostech, a podle stěžovatelky svědčících pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plné jí uplatňované výši.
2. Napadeným rozhodnutím bylo Okresním soudem v Ostravě v řízení o žalobě stěžovatelky pro zaplacení částky 1 008 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu, kterážto pohledávka byla stěžovatelce postoupena, rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen žalovanou částku s příslušenstvím stěžovatelce zaplatit. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Hlavním důvodem, proč soud nepřiznal stěžovatelce, přestože byla v řízení úspěšná, náhradu nákladů řízení, byla neúčelnost jejich vynaložení, neboť vůči žalovanému byla vedena u soudu jiná řízení ze stejného titulu a žádná skutečnost stěžovatelce nebránila zažalovat všechny pohledávky současně.
3. Stěžovatelka podala k dnešnímu dni již několik stovek ústavních stížností, které se týkaly a týkají otázky výše náhrady nákladů řízení ve věcech, které vedla před obecnými soudy. Tyto ústavní stížnosti stěžovatelky vykazují po právní i věcné stránce shodné rozhodné rysy a byly již Ústavním soudem opakovaně posouzeny. Ústavní soud se ani v nyní předložené věci nemá důvodu odchylovat od svých závěrů, neboť neshledává v úvahách obecného soudu protiústavnost. Pro podrobné odůvodnění lze pro stručnost odkázat na všechna předešlá rozhodnutí ve věci stěžovatelky, zvláště na nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. července 2012.
4. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud ještě poznamenává, že je otázkou, do jaké míry je pro samotnou stěžovatelku efektivní obracet se v typově shodných věcech na Ústavní soud s takřka shodným stížnostním žádáním, jestliže je jí názor Ústavního soudu na danou problematiku dobře znám. Podání ústavní stížnosti totiž není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyhnutelným předpokladem možnosti obrátit se na jmenovaný soud, jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.
5. S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2012
Stanislav Balík v. r. předseda senátu