Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Darren, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 4753/2014-853, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
[2.] Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že jí obecné soudy (naposledy Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá) nepřiznaly nárok na náhradu nákladů řízení poté, co bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že zavinila-li zpětvzetí žaloby třetí osoba odlišná od účastníků řízení, pak žalobce, jenž vzal žalobu zpět, nárok na náhradu nákladů řízení nemá. Tento závěr podložil Nejvyšší soud i odkazem na svou ustálenou judikaturu. Taková interpretace (resp. aplikace tohoto právního názoru na projednávanou věc) je však dle stěžovatelky protiústavní. Zpětvzetí žaloby prý totiž zavinil jeden ze solidárně odpovědných škůdců; takovou situaci nelze rigidně vnímat jako zavinění třetí osobou.
[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh řízení, jsou účastníkům řízení známy.
[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
[5.] Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
[6.] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by totiž mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363)].
[7.] Žádná z naznačených situací, výjimečně odůvodňujících zásah Ústavního soudu i do rozhodování o nákladech řízení, však v projednávané věci nenastala. Rozhodnutí obecných soudů (včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu) jsou totiž založena na racionální a ústavně konformní interpretaci podústavního práva a právní závěr, na jehož základě stěžovatelce nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, byl řádně odůvodněn. Jak plyne z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je tento právní závěr dostatečně opřen též o setrvalou judikaturu tohoto soudu. Samotnou skutečnost, že žalovaným nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (za situace, kdy zastavení řízení procesně zapříčinila vskutku jiná, od nich odlišná, osoba, která uspokojila nárok stěžovatelky), ostatně nelze považovat ani za extrémně rozpornou s principy spravedlnosti.
[8.] Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu