Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, č. j. 32 Cdo 1273/2019-307, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 28 Co 164/2017-282, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 12 C 350/2014-204, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavním soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zejména vyplývá, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rovněž citovaný zamítavý rozsudek Okresního soudu v Blansku, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 1.278.314 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat neuhrazenou provizi za zprostředkování obchodního případu spočívajícího ve výstavbě bioplynové stanice Mohelno. Této výstavby se žalovaná (společnost Letostav, spol. s r.o.) zúčastnila jako subdodavatel stavebních a montážních prací. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat v kontextu tzv. "specifického ústavního práva", které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. kdy soud nerespektuje ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv.
5. Taková pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se (zejména) okresní a krajský soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně a obsáhle vypořádaly a Ústavní soud na jejich závěry pro stručnost odkazuje.
6. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že by Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jeho dovolání (na tomto závěru ostatně nemohou nic změnit ani obsáhlé - byť zcela blanketní - citace nálezové judikatury týkající se otázek posouzení přípustnosti dovolání). Stěžovatel se totiž i v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání, které k ní přiložil) zabývá primárně skutkovými okolnostmi případu, které podle něj vedou k závěru, že platby na provizi od žalobkyně nebyly identifikovatelné a ke sporné - a podle stěžovatele dlužné - provizi na projekt Mohelno nemohly patřit, protože v rozhodné době, kdy mu měla žalovaná údajně takovou provizi poskytnout, ještě nebyly splněny podmínky pro její výplatu.
7. V napadených rozhodnutích je ovšem podrobně a přesvědčivě vysvětleno, že díky rodinným vazbám mezi stěžovatelem a žalovanou společností se formální podmínky splatnosti nedodržovaly a pokud žalovaná mohla, bylo myslitelné, aby stěžovateli například provizi plnila mimo formálně dohodnutý rámec. Naopak stěžovatelovo tvrzení, že v daném případě sporné faktury představovaly úhradu za zprostředkování prodeje pozemků, bylo zpochybněno už tím, že v takovém případě by byla provize na poměry mezi stranami sporu nepoměrně vysoká, když naopak vzhledem k výši kontraktu vztahujícího se ke stavebním pracím v projektu Mohelno, byla přiměřená. Ani toto a ani jiná skutková zjištění přitom stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje. Za takové situace ovšem není naplněna hypotéza stěžovatelem odkazovaného ustanovení § 330 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy není zde více závazků mezi dlužníkem a věřitelem a dlužníkem poskytnuté plnění nepostačovalo na pokrytí všech závazků, proto se - neurčí-li dlužník jinak - takové plnění použije na splacení závazku nejdříve splatného, jak ostatně odpovídá i stěžovatelem opakovaně odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu z 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1283/2006.
8. Nejvyšší soud tedy v ústavní stížností napadeném usnesení správně uzavřel, že tato v dovolání zmíněná právní otázka aplikace § 330 obchodního zákoníku (a skutečně v podstatě jako jediná) nemohla založit přípustnost dovolání. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti nespecifikuje, která skutková zjištění okresního a krajského soudu by měla být v jeho věci natolik nesprávná, aby znamenala porušení jeho základních práv a svobod do té míry, aby to mělo vliv na ústavnost přezkumu ze strany Nejvyššího soudu.
9. Nezbývá proto než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu