Plný text
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem v [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 18 T 160/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 6 To 7/2006, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k porušení principů řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a řádně se nevypořádaly s jeho důkazními návrhy.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Bruntále, pobočka Krnov, uznal rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 18 T 160/2004, stěžovatele vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci dle § 196 odst. 1 trestního zákona, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu uložil trest propadnutí věci. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 6 To 7/2006, napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a trestní věc stěžovatele podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil Městskému úřadu v Krnově, neboť dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud je totiž oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc přezkoumávali souběžně a na sobě nezávisle příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví nežádoucí.
V projednávaném případě podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy odvolací soud na základě odvolání stěžovatele zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc postoupil orgánu, příslušnému k projednání přestupku. Trestní věc stěžovatele se tedy nachází ve stádiu, kdy o ní nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Nelze automaticky předpokládat, že přestupkový orgán rozhodne v souladu se závěry odvolacího soudu, vyslovenými v odůvodnění jeho usnesení. Zákon totiž váže postoupení věci pouze na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být žalovaný skutek posouzen jako přestupek. Jen orgán oprávněný projednávat přestupky může v rámci své pravomoci učinit v tomto směru závazné rozhodnutí. Proto ani tento orgán není při rozhodování vázán právním názorem soudu, který mu věc postoupil. Jeho rozhodnutí bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatel tak má možnost v dalším řízení uplatňovat své námitky či vznášet důkazní návrhy, které mohou vyvrátit skutková zjištění, na nichž byly postaveny právní závěry odvolacího soudu. Rovněž mu náleží možnost podat proti budoucímu rozhodnutí přestupkového orgánu opravné prostředky.
Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je podána předčasně, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
S ohledem na uvedené skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k , v. r. soudce zpravodaj