II. ÚS 2295/21

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (povinný v rámci exekuce) se v řízení před obecnými soudy domáhal zastavení exekuce vedené na jeho majetek na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2006 č. j. 13 Nc 24159/2006-13 k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné CASPER UNION s. r. o. ve výši 2 448 279,95 Kč s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně napadeným usnesením návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl. Konstatoval, že stěžovatel se sice nachází ve stavu nemajetnosti, to však neznamená, že se v brzké době opět nezařadí do pracovního procesu (je v produktivním věku - 48 let). V opačném případě by byl stěžovatel nespravedlivě zbaven břemene k plnění závazků uložených exekučním titulem a prakticky by těžil z protiprávního činu. V odůvodnění soud rovněž odkázal na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usneseních sp. zn. 26 Cdo 807/2015, 20 Cdo 338/2018 či 20 Cdo 3574/2016.

4. Odvolací soud shora označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl přitom ke stejnému závěru, že vzhledem k věku stěžovatele lze důvodně předpokládat jeho pracovní zařazení v průběhu dalších let; stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje závažné a relevantní důvody, které by mu bránily ve výdělečné činnosti. K tomu soud dodal, že s ohledem na tvrzení stěžovatele, že je nemajetný, není adresátem žádných sociálních dávek, není jasné, z čeho uspokojuje své životní potřeby po dobu uplynulých 15 let. Podle soudu nelze odhlédnout ani od toho, že je právně zastoupen, kdy jeho zástupce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Stěžovatel byl rovněž členem bytového družstva na adrese X, ohledně něhož převedl členská práva poté, co již nabyl právní moci exekuční titul. Nyní je trvale hlášen a udává adresu, která je sídlem Úřadu městské části P. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel nemá zájem na plnění uložené povinnosti a je podle něj pravděpodobné, že disponuje příjmy či majetkem, které se doposud soudnímu exekutorovi nepodařilo zjistit.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Konstatoval, v souladu s ustálenou judikaturou není pro zastavení exekuce samo o sobě důvodem skutečnost, že exekuce probíhá bezúspěšně již po delší dobu, pokud lze v budoucnosti očekávat (nikoliv jen hypoteticky) změnu v majetkových poměrech stěžovatele. Naopak, exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel a existuje reálná šance na vymožení pohledávky; k tomu provedl odvolací soud vlastní šetření a zjistil, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. K tomu Nejvyšší soud zdůraznil, že odvolací soud se neomezil pouze na paušální tvrzení ohledně produktivního věku stěžovatele, ale vzal v potaz všechny okolnosti rozhodné pro projednávanou věc, z nichž lze bezesporu důvodně předpokládat reálnou šanci na "nalezení" postižitelného majetku stěžovatele (viz předchozí bod).

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů, a to zejména pokud jde o aplikaci závěrů judikatury Nejvyššího soudu na danou věc. Stěžovatel "má za to, že soudy se neřídily ani vlastní judikaturou". Odkazuje přitom na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13 a tvrdí, že nelze přehlížet bezúčelnost exekuce vedené přes 15 let, aniž by bylo cokoliv vymoženo.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným. V nyní posuzované věci se však - právě jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není.

9. Předně je zapotřebí uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13. Uvedené uvádí přesto, že si je vědom (jak ostatně plyne z obsahu samotné ústavní stížnosti), že předmětný nález se týká postupu orgánů činných v trestním řízení při zajištění peněžních prostředků. Právě proto však nelze závěry, k nimž dospěl Ústavní soud, aplikovat na nyní projednávanou věc. V rámci posuzování jednotlivých případů je zapotřebí klást důraz na jejich individuální aspekty a použití judikatorních závěrů je vždy podmíněno skutkovou a právní "obdobností" či blízkostí daného rozhodnutí. To však bezesporu na posuzovanou věc nedopadá.

10. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nadto vyplývá, že zejména pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a opakuje prakticky téže námitky, se kterými se však obecné soudy náležitě vypořádaly. Jeho jedinou ústavněprávní argumentací je odkaz na již zmiňované závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Tak tomu však v posuzovaném případě není. Obecné soudy - zejména odvolací soud - ve věci podrobně uvedly důvody, které je vedly k závěru o nemožnosti zastavení probíhající exekuce. Jak totiž správně konstatovaly, účelem exekuce je vymožení pohledávky oprávněné osoby, nikoliv zproštění povinnosti exekuované osoby platit své dluhy - nadto v případě, kdy stále není najisto postavena nemajetnost stěžovatele.

11. Ústavní soud na základě uvedeného uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. října 2021

Ludvík David, v. r. předseda senátu