Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 6. 2026, č. j. 35 Co 126/2026-302 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 4. 2026, č. j. 16 C 424/2021-287, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci jako účastníků řízení a O. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 424/2021, se účastníci řízení mimo jiného domáhali vypořádání spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. st. X1 s rodinným domem č. p. X2, parc. č. st. X3 s budovou bez č. p. a č. ev., p. č. X4, p. č. X5, parc. č. X6 a parc. č. X7 v katastrálním území Č. Ve věci nebylo doposud rozhodnuto. Dne 29. 1. 2026 uzavřel stěžovatel se společností Fair Share s. r. o. kupní smlouvu o převodu jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí za kupní cenu 4 000 000 Kč. Návrh na vklad byl podán dne 13. 3. 2026.
2. K návrhu vedlejší účastnice vydal Okresní soud v Liberci dne 1. 4. 2026 usnesení č. j. 16 C 424/2021-287, kterým předběžným opatřením stěžovateli zakázal do skončení řízení jakkoliv nakládat se shora uvedenými nemovitostmi. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. 6. 2026, č. j. 35 Co 126/2026-302, usnesení okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel namítá, že soudy vyslovený zákaz dispozice zasahuje do samotného jádra jeho vlastnického práva. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich nevyplývají konkrétní důvody pro nařízení předběžného opatření. Mezi účastníky dosud nedošlo k dohodě o vypořádání. Stěžovatel pouze deklaroval ochotu nemovitosti přenechat v případě poskytnutí adekvátní finanční náhrady. Výše vypořádacího podílu však zůstává sporná - předložené znalecké posudky se rozcházejí o 3 000 000 Kč, jednání bylo odročeno a vyčkává se na revizní znalecké zkoumání. Předběžné opatření nemůže předjímat konečný výsledek řízení. Obecné soudy neposkytly ochranu existujícímu subjektivnímu právu vedlejší účastnice, nýbrž pouze jejímu procesnímu očekávání. Blokace stěžovatelova spoluvlastnického podílu slouží výhradně k tomu, aby vedlejší účastnice neztratila možnost dosáhnout jí preferovaného způsobu vypořádání, což je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 1117/22). Soudy rezignovaly na provedení testu proporcionality mezi zájmy obou účastníků. Vzhledem k tomu, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví trvá již od roku 2021, je dočasnost předběžného opatření iluzorní a zásah do práv stěžovatele nabývá intenzity zásahu dlouhodobého. Argumentoval-li odvolací soud zájmem dcery účastníků, opomněl, že dcera je již zletilá. Nejedná se tedy o bezprostřední ochranu nezletilého. Soudy rovněž nevysvětlily, v čem konkrétně by případná změna v osobě spoluvlastníka představovala natolik intenzivní riziko, které by odůvodňovalo úplné zmrazení dispozičních práv stěžovatele. Pokud vedlejší účastnice namítala, že nemovitosti mohou spadat do společného jmění manželů, odvolací soud zcela ignoroval stěžovatelův argument, že dřívější právní úprava striktně vylučovala, aby součást společného majetku tvořily věci nabyté darem. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
4. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, současně však konstatoval, že zpravidla předběžné opatření nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude poskytnuta rozhodnutím ve věci samé.
5. Ústavní soud proto dále vychází z toho, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tak z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně (ne)důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o takovém návrhu mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14; a další judikaturu tam citovanou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23; či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který (ne)nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
6. Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím zákonný podklad nechybí a že je vydal příslušný orgán, což stěžovatel ostatně ani nerozporuje. Zbývá tak posoudit, zda je lze považovat za svévolné. Z hlediska třetího kroku daného testu je podstatné, zda obecné soudy svůj závěr o prozatímní úpravě spoluvlastnického stavu řádně odůvodnily.
7. Z napadeného usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že při posuzování naléhavosti zatímní úpravy vyšel jednak z toho, že vedlejší účastnice dlouhodobě užívá sporné nemovitosti k bydlení svého i rodiny a že mezi účastníky existovala shoda v tom, že vypořádání spoluvlastnictví bude řešeno výlučným vlastnictvím vedlejší účastnice a uhrazením vypořádacího podílu. V čem se účastníci prozatím neshodli je výše vypořádacího podílu.
8. Pokud obecné soudy při posuzování naléhavosti zatímní úpravy přihlédly k tomu, že sporné nemovitosti užívá vedlejší účastnice společně se svými zletilými dětmi, není jim z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Případný převod spoluvlastnického podílu stěžovatele na společnost Fair Share, s. r. o., která se zaměřuje na výkup spoluvlastnických podílů, by představoval závažný zásah do práv vedlejší účastnice (druhé spoluvlastnice) a ve své podstatě by vyloučil účel, k němuž jsou nemovitosti užívány, tj. k bydlení. Vedlejší účastnice by byla nucena strpět užívání nemovitosti a vstup třetí osoby do prostor, které pro ni a její rodinu představují domov. Na stěžovateli sice nelze spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví setrval, ale stejně tak nelze odhlížet od účelu využití nemovitostí, na kterém se spoluvlastníci v minulosti zjevně dohodli. Ochrana stávajícího domova (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) a právní jistoty vedlejší účastnice dočasně převažuje nad stěžovatelovým zájmem na okamžitém finančním zhodnocení či převodu jeho spoluvlastnického podílu. Z hlediska ochrany vlastnického práva stěžovatele považuje Ústavní soud za podstatné, že jeho omezení není trvalé, ale toliko dočasné a nikoliv bezúčelné. Shora uvedeným se věc liší od stěžovatelem zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 1117/22, v němž Ústavní soud dovodil, že obecné soudy nevysvětlily potřebu zatímní úpravy spoluvlastnických vztahů.
9. Namítá-li stěžovatel, že nemovitosti slouží k bydlení jeho zletilých dětí, které nevyžadují stejnou ochranu, jako je tomu v případě dětí nezletilých, je třeba uvést, že dosažením zletilosti se vztah mezi rodičem a dítětem biologicky ani sociálně nevyčerpává (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Právní řád k blízkému sepětí rodiče a dítěte přihlíží a chrání jej i v těch případech, kdy potomek již dosáhne zletilosti, byť tato ochrana nedosahuje takové intenzity, jako je tomu v případě dětí nezletilých, které požívají prioritní ochrany zájmu dítěte.
10. Stěžovateli lze dát za pravdu, že mezi spoluvlastníky doposud nedošlo k uzavření dohody o vypořádání spoluvlastnictví. V opačném případě by bylo vedení soudního řízení bezpředmětné. Jak z rozhodnutí obecných soudů, tak i ze stěžovatelem předloženého protokolu z jednání ze dne 3. 3. 2025 vyplývá, že se strany shodly toliko na přikázání věci do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice. Zda však budou pro tento postup naplněny další podmínky - zejména stanovení výše vypořádacího podílu a schopnost vedlejší účastnice tento podíl vyplatit - je předmětem probíhajícího řízení.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení obecných soudů jsou adekvátně odůvodněna, aplikace podústavních předpisů je přiléhavá a závěry odvolacího soudu nejeví známky libovůle.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu