Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. Č., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022 č. j. 16 A 55/2021-54, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023 č. j. 4 As 207/2022-24, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí na Labem, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 29. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Stěžovateli byla jako soudci uložena výtka v reakci na postup ve věci vedené pod sp. zn. 0 Nt 506/2021. V ní dne 22. 3. 2021 odpoledne nařídil vazební zasedání na den 23. 3. 2021 v 14:00 hodin, což způsobilo organizační problémy, jež vedly k tomu, že se vazebního zasedání nemohl zúčastnit dozorový státní zástupce a zúčastnil se jej jiný, který však neměl ani náležitý časový prostor se s věcí řádně seznámit. Stěžovatel se žalobou proti předsedovi Okresního soudu v Teplicích domáhal zrušení výtky. Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 6. 2022 č. j. 16 A 55/2021-54. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2023 č. j. 4 As 207/2022-24. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva garantovaná v čl. 21 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 82 odst. 1 Ústavy. Je přesvědčen, že při stanovení vazebního termínu neporušil žádný předpis a že za pochybení nelze považovat úkony směřující k rychlému rozhodnutí. Z toho důvodu se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23). Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvíjí polemiku se správními soudy v rovině podústavního práva a pokouší se odůvodnit správnost svého postupu v řízení. Dále stěžovatel namítá, že i kdyby způsob nařízení vazebního zasedání byl shledán nestandardním, nebyl nezákonný. Ústavní soud již výše vysvětlil, že mu nepřísluší posuzovat věcnou správnost napadených rozhodnutí, nýbrž jejich ústavnost. Z tohoto hlediska však napadeným rozhodnutím nelze nic vytknout. Správní soudy zcela srozumitelně, přesvědčivě a logicky vyložily, že v daném případě nebyla dána potřeba maximálně urychleného rozhodování na úkor státního zastupitelství jako druhé strany a že pochybení spočívá právě v bezdůvodném znevýhodnění státního zastupitelství. Obecné soudy také řádně odůvodnily, v čem spočívá nezákonnost stěžovatelova postupu (srov. body 21-24 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud proto konstatuje, že v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávně relevantní pochybení neshledal.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu