Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2026 č. j. 18 Co 96/2026-1046 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 1. 2026 č. j. 40 P 270/2021-962, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a 1) T. S. a 2) nezletilého [nezletilý], jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy rozhodovaly o záležitosti významné pro nezletilé dítě ve smyslu ustanovení § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"), konkrétně pak o místu plnění jeho povinné školní docházky.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Sokolově ("okresní soud") napadeným rozsudkem nahradil souhlas stěžovatele s tím, aby matka podala za nezletilého přihlášku na Základní školu K., a současně s tím, aby nezletilý na této základní škole zahájil povinnou školní docházku (výrok I). Soud zamítl návrh stěžovatele na nahrazení souhlasu matky s podáním přihlášky za nezletilého na Základní školu Ch. a s nástupem nezletilého do této školy (výrok II).
4. K odvolání otce ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni ("krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud přezkoumal prvostupňové rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl ke všem podáním účastníků řízení a k některým provedeným důkazům v odvolacím řízení a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné. Uvedl, že pokud měl okresní soud rozhodnout, kterou ze základních škol bude nezletilý navštěvovat, a to za situace, kdy o této zásadní skutečnosti nebyli schopni dojít k dohodě jeho rodiče, a po provedeném dokazování za vhodnější školu označil školu v K., krajský soud se s tímto rozhodnutím zcela ztotožňuje. Zhodnotil, že okresní soud vzal v úvahu všechny zjištěné skutečnosti a všechna kritéria, která porovnal, a poté přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr upřednostňující školu v K.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Namítá, že se soudy odmítly zabývat tím, jaká základní škola může nezletilému poskytnout lepší předpoklady pro jeho další vývoj. Soudům rovněž vytýká, že dostatečně nevypořádaly argument přítomnosti matky (ve smyslu jejího zaměstnání) na škole v K., kam od 1. září nastoupí nezletilý do první třídy. Opakuje, že názor nezletilého měl zjistit přímo odvolací soud.
III. Splnění podmínek řízení 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Věcné posouzení
7. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízení ve věcech péče o nezletilé v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy, a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí - jako v tomto případě - ve věci významné pro nezletilého v intencích ustanovení § 877 občanského zákoníku, resp. ustanovení § 466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Stěžovatel nicméně (a povýtce) staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají charakter nesouhlasných výhrad vůči konkrétním důvodům, na nichž soudy založily svá rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení, mj. v jím podaném odvolání. Lze tak říct, že stěžovatel s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním opravným prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá prosazení jím předkládaného stanoviska.
8. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým soudy rozhodly o věci významné pro nezletilé dítě, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, k nimž zdejší soud obecně vzato přistupuje značně rezervovaně, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupř. tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy a především posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014).
9. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že soudy při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky a kritéria dostatečně do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, soudy neshledaly předpoklady pro vyhovění stěžovatelově návrhu, jímž se domáhal nahrazení souhlasu matky s nástupem nezletilého do základní školy v Ch., s nimi bez dalšího korespondují.
10. Stěžovatel předkládá obdobné námitky v průběhu celého předchozího řízení. Soudy mu však vysvětlily, proč za překážku rozhodnutí (v podobě shrnuté výše) nepovažují působení matky na základní škole v K. (srov. rozsudek okresního soudu, bod 15 - okresní soud vyjádřil názor, že matčina přítomnost na škole může nezletilého spíše uklidňovat a působit na něj pozitivně; dále srov. rozsudek krajského soudu, bod 20) a proč rovněž není důvod pochybovat o kvalitě vzdělávání na soudem zvolené základní škole v K. (srov. rozsudek okresního soudu, bod 15, s. 13 a rozsudek krajského soudu, bod 18). Zcela případné jsou i závěry soudů týkající se zjišťování přání nezletilého (srov. rozsudek okresního soudu, bod 15 a rozsudek krajského soudu, body 16 a 18). Ústavní soud k posledně uvedenému aspektu opakuje, že soudy nevycházely pouze z přání nezletilého, ale z komplexního zhodnocení všech okolností nyní posuzovaného případu. Ústavní soud se nadto ztotožňuje s hodnocením soudů, že názor nezletilého byl zjištěn ústavně souladným způsobem, přičemž zde nebyl důvod, proč nezletilého zatěžovat dalším výslechem u soudu (k možnosti zjistit přání nezletilého prostřednictvím pohovoru s OSPOD srov. např. nález ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1265/16, bod 41). Lze shrnout, že Ústavní soud na napadených rozhodnutích neshledal cokoliv, co by odůvodnilo uplatnění jeho kasační pravomoci.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu